Jako zkušený harcovník Sting dobře ví, že koncert dělají hity, nikoliv nové písně, a také ho založil na materiálu z osmdesátých a devadesátých let. Letitá klasika Synchronicity II byla pro otevření show a rozhýbání lidí ideální. Není to nejslavnější hit, který se schovává na konec, ale je to píseň rychlá, srozumitelná, se silnou melodií.

Následovala skvělá If I Ever Lose My Faith in You s velmi silným refrénem, který donutil fanoušky zpívat se Stingem. Spirits in the Material World, jazzová Englishman in New York či Every Little Thing She Does Is Magic jen potvrdily, že nic jiného než hity Sting servírovat neumí.

Přes Walking on the Moon, So Lonely či Desert Rose se propracoval ke „zlatému fondu“ v podoby balady Roxanne, kterou originálně obohatil funky intermezzem, jenž přirozeně přešlo do coververze soulové klasiky Aint No Sunshine. Sting tak nehrál otrocky jako z desky, ale na druhou stranu jamování vždy včas utnul, aby publikum neunavoval. Kapela se nepředváděla, hrála přesně a v podstatě skromně.

Vyniknout měl Stingův zpěv a to se také stalo. Hlasově sebejistý zpěvák si užíval každou notičku, bezchybně intonoval a vyzařoval obyčejnu muzikantskou radost.

Zvuk se vyhnul přeřvanosti, na poměry rockových koncertů byl vlastně intimní a velmi čistý. Stejně tak efekty, které se omezily na pár světel a dvě obyčejné obrazovky po stranách. Jakoby Sting vzkazoval, že má tak silný repertoár, že nemusí dělat opičky.

Přídavek s Every Breath You Take a Fragile mu dal zapravdu.

Celkové hodnocení: 90%