Hlavní obsah

Bubeník skupiny Against Me! Atom Willard: Punková mentalita neumře nikdy

Právo, Šárka Hellerová

Do Prahy se vrátí punkrocková skupina Against Me!. Již 26. června v Lucerna Music Baru představí mimo jiné loňské album Shape Shift With Me. Skupina vznikla před dvaceti lety na Floridě. V jejím čele stojí transgender zpěvačka a kytaristka Laura Jane Grace, na kytaru hraje od roku 2000 James Bowman. Sestavu již čtyři roky doplňují baskytarista Inge Johansson a bubeník Atom Willard. Poslední ze jmenovaných poskytl Právu před koncertem v České republice rozhovor.

Foto: ČTK

Against Me!, zleva Inge Johansson (baskytara), James Bowman (kytara), Laura Jane Grace (zpěv, kytara), Atom Willard (bicí).

Článek

Jste jedna z kapel, díky kterým je punk jako žánr stále relevantní. Jak vidíte jeho budoucnost?

Osobně mám pocit, že punková hudba jako taková je už v mnoha ohledech mrtvá. Ale punková mentalita neumře nikdy. Myslím si, že to, co hrajeme, není čistý punk rock, jak to bývá často prezentováno. Většina je prostě jen hlasitá tvrdší muzika, která není tak svižná, jak si většina lidí s punk rockem spojuje. Nicméně když se zaměříte na texty a témata, o kterých Laura zpívá, naleznete podstatu punkové myšlenky.

Jde o to, postavit se za věci, kterým věříte. Věci, které říkáme, myslíme vážně a chováme se podle nich bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní. To je podstatnější než jakýkoliv hudební styl. Dnes je totiž máloco čisté. Uvědomte si, že dneska si můžete punkové hadry koupit v nákupním centru. Punk ale není jen zvuk a styl oblékání, ale kombinace mnoha věcí. Je těžké odhadnout, jak se vše bude vyvíjet.

Prošel jste několika kapelami. Hrál jste v The Offspring, Angels & Airwaves nebo skupině Social Distortion. V čem jsou pro vás Against Me! výjimečnou skupinou?

Nikdy jsem nepotkal nikoho takového, jako je Laura. Nikdy jsem s nikým podobným nepracoval. Je to jedinečná osobnost a ze způsobu, jakým žije, se dá hodně naučit. Moc si užívám společnou tvorbu a hraní našich písniček. Hudbu Against Me! opravdu miluji.

Fanouškem té kapely jsem byl už dlouhou dobu předtím, než jsem se stal jejím členem. Nemůžu říct, že bych v Against Me! nalezl něco zbrusu nového, ale je pravda, že už jsem dlouho nebyl součástí něčeho tak upřímného a přirozeného. Tvoříme společně. Prostě píšeme písničky. Jsme parta lidí s kytarami a bicími, bez jakékoli elektroniky a podobných záležitostí.

Domnívám se, že Laura Jane Grace je hlavní autorkou písní Against Me!. Jak moc vás pouští do kreativního procesu?

Máme za sebou vznik alba Shape Shift With Me, což byla v tomto ohledu velmi příjemná zkušenost. Na všech písních jsme všichni velmi úzce spolupracovali. Ona píše všechny texty, nicméně, co se týká hudby, je velmi otevřená všem nápadům. V tom ohledu je štědrá. Díky tomu je společná práce pro všechny zábavnější.

Vznik předchozího alba Transgender Dysphoria Blues byl pro Lauru náročný. Tematicky se písně dotýkaly změny pohlaví, kterou předtím podstoupila. Navíc se v té době rozpadla původní sestava kapely. Jaké bylo proti tomu nahrávání alba Shape Shift With Me, jež vyšlo vloni?

Já do kapely přišel v době, kdy už byly písně na Transgender Dysphoria Blues téměř napsané, spolupracoval jsem na dvou z nich. Ale nahrával jsem je všechny. Atmosféra vzniku nové desky nemohla být odlišnější.

Když se nahrávalo minulé album, měl jsem ještě závazky v jiných kapelách. Nahrál jsem své party, ale většinu alba musela Laura dokončit sama s kytaristou Jamesem Bowmanem. Nebylo tehdy vůbec jasné, jak to s kapelou v budoucnu bude.

Proto myslím, že bylo těžké se soustředit a zachovat si nějakou perspektivu. Shape Shift With Me jsme nahrávali jako ustálená jednotka. Myslím, že pro Lauru to byl daleko příjemnější a pohodovější zážitek.

Co nejpříjemnějšího jste s Against Me! zatím v tomto roce prožil?

Víte, co mám rád? Když za mnou někdo přijde a řekne mi, že mu nějaká nahrávka pomohla v těžkém čase nebo ho třeba motivovala k tomu, aby se naučil hrát na bicí. Nebo že si díky nějaké naší písni třeba znovu zamiloval hudbu.

Všechny tyhle věci jsem slyšel v posledních pár týdnech. Lidé nám podobné věty říkají často a já ani nedokážu vyjádřit, jak moc pro nás znamenají. Člověk má díky tomu pocit, že má to jeho bubnování větší smysl.

Co vás vlastně přivedlo k tomu, že jste se stal bubeníkem?

Mě to vždy neuvěřitelně bavilo. Byla to zábava. Když jsem byl starší a zjistil, že se tím uživím, neměl jsem jediný důvod od toho odcházet. Neexistuje důvod nedělat něco, co vás baví. Měl jsem štěstí, nikdy jsem netoužil po ničem jiném než hrát na bicí. A díky tomu mě potkalo všechno ostatní. Mimochodem, moc se těším do Prahy. Koncerty v České republice jsou jedny z těch, na které nejraději vzpomínáme.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám