Oba večery - čtvrteční v Rudolfinu s Cameratou Salzburg a skvělým pianistou a dirigentem Alexanderem Lonquichem i páteční závěrečný ve Smetanově síni s českou premiérou 7. symfonie Krzysztofa Pendereckého Sedm bran jeruzalemských pod taktovkou autora - obsahovaly minutu ticha za zemřelého Bělohlávka. Zatímco ve čtvrtek vyzval publikum Roman Bělor, ředitel festivalu, v pátek to bylo ponecháno až na druhou polovinu večera, kdy sám Penderecki oznámil, že koncert věnuje svému zemřelému příteli a publikum si víceméně samo povstáním minutu ticha na účinkujících vynutilo.

Jiří Bělohlávek

Jiří Bělohlávek

FOTO: Petr Horník, Právo

Vyprodaný sál Rudolfina byl ve čtvrtek svědkem úžasné komorní hry, jak ji s rakouským souborem předvedl německý pianista Alexander Lonquich, jenž byl letos i rezidenčním umělcem festivalu. Jeho třetí letošní vystoupení ho ukázalo jako mistrného interpreta Mozartových klavírních koncertů (zahrál dva - F dur KV 459 a G dur KV 453), které hraje zpaměti s bravurou, perlivostí tónu a úžasným podáním pomalých vět. A přitom stačí ještě vestoje dirigovat, takže je v neustálém pohybu. Camerata zvládla i obě Stravinského skladby (Pulcinella a Koncertní tance), Lonquich musel bouřící publikum odměnit ještě dvěma přídavky.

Každé hostování polské legendy skladatele Krzysztofa Pendereckého je událostí, a tak i Smetanova síň očekávala v pátek jeho Sedmou symfonii s velkým napětím. Trochu dramaturgicky nešťastně však na úvod byl zařazeno dílo našeho neoklasika Iši Krejčího Serenáda pro orchestr, které se svou rozpustilostí a humorem příliš k Pendereckému nehodilo. Také je ani on nedirigoval, musel zaskočit jeho asistent Maciej Tworek.

Pak ale nastaly nezapomenutelné okamžiky, kdy sám třiaosmdesátiletý autor řídil naše rozhlasové symfoniky (SOČR) v orchestrálně-vokálním díle, jež napsal k třem tisícům let Jeruzaléma a premiéroval tam v roce 1997. Tehdy ho ale uvedl dirigent Lorin Maazel. Skladba má skutečně monumentální rozměry a žádá si dva orchestry (menší na levém balkoně tvořili členové armádní hudby), velký smíšený sbor (hostoval Filharmonický z Bratislavy), čtyři skupiny bicích nástrojů a v orchestru dva velké tubafony, jež sám Penderecki vymyslel - troubící nástroje vypadající pomalu jako sovětské kaťuši. A pět pěveckých sólistů a jeden recitátor v hebrejštině. Ty všechny dovezl autor z Polska a byli vynikající - zejména Slawomir Holland, recitátor, tenorista Adam Zdunikowski či sopranistka Iwona Hossa.

Speciální nástroj tubafon, který použil Penderecki i během pražského koncertu. Hráč na něj hraje upravenou pingpongovou pálkou.

Speciální nástroj tubafon, který použil Penderecki i během pražského koncertu. Hráč na něj hraje upravenou pingpongovou pálkou.

FOTO: Pražské jaro/Ivan Malý

Text rozsáhlého díla je složen z úryvků žalmů, starozákonních knih v latině a hebrejské recitace z Ezechiela. Poselství o vzkříšení židovského národa z prachu a popela zaznělo s obrovskou úderností, dlouhé ovace publika byly zcela pochopitelné, byl to závěr festivalu, jak má být.

Skončil ročník, který patřil k nejlepším a který - až na zmíněnou smrt Jiřího Bělohlávka - přinášel pouze dobré zprávy a výkony v téměř 50 koncertech, včetně vítězství naší houslistky Olgy Šroubkové v soutěži Pražského jara. Vrcholem byly zřejmě koncerty úvodní s Vídeňskými filharmoniky s Danielem Barenboimem i závěrečný s dirigentem Krzysztofem Pendereckim. Skvělé bylo i hostování Toronto Symphony Orchestra či Orchestre de Paris. Mezi sólisty pěvkyně Diana Damrau či klavíristé Alexander Lonquich a náš Lukáš Vondráček.

Jedinou otázkou pro organizátory je, zdali by měli používat pro koncerty klasické hudby nadále málo vhodné Forum Karlín.

Celkem bylo prodáno 94 procent vstupenek, vyprodáno bylo 37 koncertů a výtěžky z tržby dosáhly rekordních 25 miliónů Kč, což je o čtyři milióny více než loni.