Letos jste byl nominován na Ceny Anděl v kategorii Objev roku. Upřímně řečeno mě napadlo, že akademikům zřejmě uniklo, že jste své první album Čaruj vydal už v roce 2014 a až takový objev na scéně nejste…

Popravdě řečeno neznám přesnou definici té kategorie tak, jak ji určuje statut cen. Myslím si ale, že je to ocenění za to, velmi zjednodušeně řečeno, že na sebe muzikant svou tvorbou poprvé upoutal pozornost. A to se nám děje.

Já hraju dvacet let a kluci z mé kapely také mnoho roků. Dlouho jsme se však pohybovali jen na lokální scéně a občas jsme podnikali výpady do Prahy. To bylo vše. Od loňského roku, po vydání Jericha, se o nás víc ví, lidi naše hudba víc zajímá. Takhle asi uvažovali i akademici.

Po červencovém vydání minialba Jericho jste loni na podzim vyrazil na turné s kapelou Jelen, které jste letos na jaře zopakovali. Přineslo vám více fanoušků?

Přibyla jich spousta. Zpočátku jsem si myslel, že Jelen a my jsme od sebe stylově dost vzdálení. Jak ale turné běželo, ukázalo se, že rozdíl mezi námi až takový není. I fanoušci kapely Jelen byli zpočátku překvapení a hleděli na nás trochu skepticky. Postupem času to ale bylo lepší a už ve druhé části podzimního turné se mnou v sále zpívali texty.

Vaše hudba je přitom temná a smutná. Čím to je, že oslovuje tolik posluchačů?

Když jsem začínal, zpíval jsem anglicky. Nevěděl jsem tenkrát, jak pojmout texty, a tak jsem pro ně zvolil v tomto ohledu milosrdnou řeč. Po pěti letech jsem s tím ale skončil a začal psát česky. Došlo mi, že u svých oblíbených autorů mám rád upřímnost, kterou vyjadřují ve své rodné řeči. To přesvědčení mě tak pohltilo, že jsem se v textech začal, obrazně řečeno, obnažovat. Zpívám o velmi intimních pocitech, jsem naprosto upřímný, a když už je v textu něco vymyšlené, pak kvůli poezii. Ukazuje se, že tento přístup je pro posluchače přitažlivý. Zdá se, že je baví a hlavně mu věří. Pochopili, že si nevymýšlím, a ocenili to tím, že mé písničky poslouchají. Možná je to ten důvod…

Přitom klíčovým slovem pro vaše písničky je strach…

Písničky na Jerichu a na Neboj. jsou o strachu, to je pravda. Nebyl to ale záměr, žádný předem daný koncept. Uvědomil jsem si to až v době, kdy jsem měl napsanou asi polovinu písní. V jejich textech bylo všechno to, co jsem ve svém životě v posledních letech vážně řešil. Také mi však došlo, že mé nejoblíbenější písničky, srdcovky od jiných autorů, jsou všechny smutné. Například Nad stádem koní od kapely Buty, to je nádherná písnička. Možná je to tak, že smutek dává skladbám hloubku.

Mé písně jsou ale smutné hlavně proto, že jsem smutný člověk. Mám rád legraci, zábavu, kontakty s přáteli, ale můj vnitřní svět nestojí na veselých základech. Jsem hloubavý, o věcech přemýšlím, mnoho událostí mě zraňuje. Není to dobré pro běžný život, ale s tím nic neudělám.

Provází vás to od dětství?

Z útlého dětství si toho moc nepamatuju. Něco se mi ale občas vynoří a jsou mezi tím i vzpomínky na to, že jsem se snažil upoutat pozornost děvčat tím, že jsem byl smutný.

Fungovalo to?

Vůbec ne. Myslel jsem si, že to bude fungovat na ty starší, ale ono to nezapůsobilo ani na ně. Výjimkou bylo velmi krátké období v pubertě, kdy jsem se ocitl mezi vrstevníky, u kterých taková image zabírala. Předtím ani potom ale ne. Smutek na holky nezabírá. Možná tím konstatováním některým klukům ukrátím cestu k nim.

Na albu je písnička Láska není, o které na koncertech říkáte, že možná někoho naštve. Bylo to v určité etapě života vaše upřímné přesvědčení?

Říkám jí píseň do pranice, protože je v ní hecování. V textu tvrdím, že láska není, a dělám to proto, aby mi lidi řekli, že láska je, protože ji zažili. V tu chvíli se jim vrátí emoce, kterou s ní mají spojenou. Opravdu se to tak děje, na koncertech je vidět, jak o tom přemýšlejí. Ta písnička ale samozřejmě vznikla ve velmi posmutnělém stavu.

Byla už na minialbu Jericho. Postupem času ale vyrostla, a tak je na Neboj. opatřena legendou, kterou přinesl předposlední refrén, v němž se zpívá – miluju tě. Její název je tedy už trochu zavádějící, ale pro mě je teď kompletní.

Zažíval jste ve svém životě emoci lásky?

Zažívám ji neustále. Jsem typ člověka, kterého fascinuje tenhle náš živočišný druh a tím pádem obecně miluje lidi. Navíc jsem založením romantik. Mám také tři děti a to je další rozměr lásky.

Složil jste někdy veselou písničku?

Mnohokrát jsem ji skládat začal, vždycky se to ale nejpozději v refrénu stočilo ke smutku. Typickým příkladem je Můj kůň, který je na albu poslední. Původně to měla být countryová písnička, možná až parodie. Když jsem ji dopsal, uvědomil jsem si, že je to jedna z mých nejintimnějších zpovědí vůbec.

Mám ale jednu, která je, řekněme, sarkastická. Je na YouTubu a jmenuje se Perfektní píseň. Když teď občas chodím do rádií na rozhovory, moderátoři se na mě připravují a tu písničku najdou. Odpovídá rádiovému formátu a oni mi říkají, že by ji hráli, kdybych jim poslal verzi s vypípaným slovem kokotina. Já jim ale říkám, že je to fór, a proto tam to slovo je. Žádnou vypípanou verzi nemám ani ji nebudu dělat, to už by byla jiná píseň.

Je zajímavé, že se nám tu skladbu v kapelním podání na koncertech nedaří hrát tak, abychom byli spokojeni. My ale máme vůbec s hraním zajímavé zážitky.

Jaké třeba?

Náš producent Martin Ledvina chtěl některé starší písně pojmout moderněji. Ony však některé prvky vůbec nepřijaly. Prostě do nich neseděly, i když jsme třeba hráli úplně stejný part, ale na jiný nástroj. Máme obrovské štěstí, že si naše muzika sama řekne, co potřebuje.