„Je to soutěž zaměřená na filmy, které jsou spíše alternativní vůči těm v hlavní soutěži, do níž jsou zařazována díla již známých tvůrců, na která se čeká. Pak může dojít jak k potvrzení kreditu, tak ke zklamání, protože očekávání bývají často velká a nové filmy jsou logicky srovnávány s těmi předchozími,“ řekl Právu před rozhodováním poroty, kterou vede Uma Thurmanová, Karel Och.

„V Un Certain Regard se to tolik neděje, jsou tu často debuty, filmy mladých tvůrců, pro diváky leckdy provokativní. Jde tedy spíše o objevy, jako byl loňský vítězný film Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho, který jsme pak hráli ve Varech a poté uvedli prostřednictvím kanálu KVIFF Distribution do kin,“ dodal.

Komu Zlatou palmu?

V neděli večer udělí hlavní porota, vedená španělským režisérem Pedrem Almodóvarem, Zlatou palmu nejlepšímu filmu a další ceny. Mezi favority se zatím řadí například francouzský film 120 úderů za minutu režiséra Robina Campilla, který je fiktivním, hraným, ale dokumentaristicky natočeným filmem o aktivistech v boji proti AIDS.

„Přidal jsem se ke skupině Act Up v roce 1992, tedy deset let po vzniku epidemie,“ řekl k tomu režisér. „Jako gay jsem žil v osmdesátých letech ve strachu z nemoci, a když jsem začátkem devadesátek narazil na rozhovor o AIDS komunitě, pochopil jsem, že desetileté ticho bylo prolomeno, že tu je platforma, na níž se lze setkávat a něco dělat, a ne jen mlčky čekat.“

Boj proti AIDS má v Cannes dlouholetou podporu mimo jiné pořádáním charitativních večeří filmových hvězd, jejichž výtěžek jde na boj s touto nemocí. Je to tedy téma, které na festivalu nachází silnou odezvu, což je patrné i v průběžném hodnocení francouzských kritiků.

Návrat do minulosti

Režisérka Sofie Coppolová není v Cannes nováčkem. Poprvé na festivalu byla v roce 1979 se svým otcem Francisem Fordem Coppolou, který tu tehdy představil svou Apokalypsu. Vrátila se s ním ještě několikrát a první vlastní film, Marii Antoinetu, představila v roce 2006. Letos na přehlídce soutěží se snímkem Oklamaný, který je její verzí stejnojmenného filmu Dona Siegela z roku 1971, v němž exceloval Clint Eastwood.

Tentokrát je oním těžce raněným vojákem Unie za občanské války Severu proti Jihu, který se dostane do jižanského dívčího penzionátu, Colin Farrell a starají se o něj, flirtují s ním i podléhají vášním, žárlivosti a strachu tři generace žen: padesátnice Nicole Kidmanová jako ředitelka, pětatřicetiletá Kirsten Dunstová jako učitelka a vychovatelka a devatenáctiletá Elle Faningová jako nejstarší z dívek. Je to již druhé setkání Kidmanové s Farrellem na canneských plátnech, v soutěžním filmu The Killing of a Sacred Deer hrají manželský pár.

Film je krásně nasnímaný, Coppolové s kameramanem Philippem Le Sourdem stačil jeden dům a zahrada na sklonku léta k báječné hře světel, stínů a barev, s nimiž dokonale ladí i nádherné kostýmy. Právě to by sice mohlo oslovit předsedu poroty Almodóvara, ale fakt, že jde o novou verzi starého filmu, Oklamanému nejpíš uškodí.

Film je i herecky silný a postavený na detailech, což bylo náročné především pro mladé dívky, které se musely vyrovnat s přítomností takové herečky, jakou je Kidmanová. Ku cti Coppolové slouží, že měla evidentně každou scénu důkladně promyšlenou a připravenou a že i ty nejmladší představitelky dovedla k výborným výkonům.