Depeche Mode ve středu v Praze zahráli už podesáté, poprvé to přitom bylo už před 29 lety. Léta už se na gentlemanech z Basildonu viditelně podepisují, ale jako by jim s přibývajícími vráskami rostlo charisma. Těžko říct, jak to ten Dave Gahan dělá. S vizáží bodrého prodejce ojetých volkswagenů odněkud z předměstí Mnichova předvádí na pódiu v několika variacích slavnou pantomimickou etudu Slepice mima Jaroslava Čejky, ale přesto na něj člověk zírá a říká si, jaký je to borec.

Hudebně se DM drželi osvědčených receptů. Rozjezd obstarala úvodní a zřejmě i nejlepší skladba z alba Spirit Going Backwards. Pokud někteří z fanoušků DM tleskají trumpoidně lepenoizujícím tendencím světové politiky, tahle věc by jim mohla trochu zamotat hlavu, tedy v případě, že mají význam textu (a některých dalších z aktuálního alba) myšlenkově na dostřel.

Fanoušci Depeche Mode v pražském Edenu

Fanoušci Depeche Mode v pražském Edenu

FOTO: Milan Malíček, Právo

Výběr skladeb na úvod byl spíše rockový, velmi pěkně šlapala například A Pain That I’m Used To s živou baskytarou. O to víc pak překvapila píseň In Your Room v původní albové verzi, jež na rozdíl od singlové úpravy Butche Viga z Garbage, kterou DM většinou na živo hrají, postrádá kytary. Zato nese výrazný producentský rukopis někdejšího člena kapely Alana Wildera. Právě jeho aranže definovaly zvuk DM v 80. a na začátku 90. let. I po jeho odchodu v roce 1995 uměli DM točit silné věci, ale takhle uhrančivou ždímačku temných emocí už nestvořili. Ač jsem si vědom, jak je to nereálné, poté, co jsem tuhle verzi slyšel opět živě, křičím s davem pravověrných: „Alane, vrať se!“

Po několika starších hitovkách přišel pro mě další nečekaný vrchol v podobě skladby Cover Me z alba Spirit. Pinkfloydovské plochy a slide kytary smíchané s neurotickou depešáckou rytmikou a okořeněné vesmírnou projekcí. Povedené.

Martin Gore a David Gahan a Depeche Mode v Praze

Martin Gore a David Gahan a Depeche Mode v Praze

FOTO: Milan Malíček, Právo

Osvědčeným prvkem na koncertech DM jsou také sólová pěvecká okénka Martina Gorea, jinak autora převážné většiny skladeb. V základním setu nabídl klavírní úpravu A Question of Lust a Home, po které obyčejně publikum sborově zpívá kytarový motiv ze závěru písně. Pražský sbor se přes veškerou Goreovu dirigentskou snahu poněkud rozsypal.

Finálovou gradaci obstaraly výlety do dávné historie od Everything Counts přes Stripped až k tutovkám Enjoy the Silence a Never Let Me Down Again, při které, jak velí pravidla depešácké liturgie, musí správný fanoušek máchat oběma rukama nad hlavou ze strany na stranu. I když se to tak dělá už třicet let, pro muzikanty musí být pohled na tisíce klátících se paží pokaždé zas a znovu ego trip jako kráva.

Přídavek byl jen jeden. Otevřel ho opět Gore se svou klasickou klavírní baladou Somebody. Ještě než kapela odpálila dvě finálové bomby v podobě I Feel You a Personal Jesus, troufla si na cover verzi, což dělá jen zcela výjimečně, a zřejmě ví proč. S poctou zesnulému Davidu Bowiemu a jeho písní Heroes se DM poprali tak nějak po depešácku. Chyběla Bowieho drásavost a naléhavost, převažovala spíš uhlazenější valivá síla.

Celý koncert se přísně držel stanovené struktury, která je neměnná po celé turné. Žádný prostor pro překvapení, pustí se play a jede se. Stejně včera, stejně zítra. Ale to je strojovost, která k Depeche Mode neodmyslitelně patří. Skrz ni ale celou dobu jasně problikávala lidská jiskra obou vyzrálých vůdčích postav Gahana a Gorea, a právě tyhle momenty patřily k těm nejsilnějším.