Článek
Jednak skutečnost, že kapela, která působí na světové hudební scéně v podstatě půl století a patří k těm, kdo tuto scénu alespoň pro sedmdesátá a osmdesátá léta zásadní měrou definovali, opakovaně označila turné za poslední. A také prostý fakt, že čeští rockoví fanoušci měli k její muzice vždy blízko a náklonnost je to trvalá.
Večer zahájila kanadská formace Monster Truck, která s energickým zápalem a hráčskou obratností ve svých písních zopakovala základní a mnohokrát slyšená rocková klišé. Samotní Deep Purple se pak rozhodně nesnažili vystavět svůj koncert jako fosilní best of.
Otevřeli ho skladbou Time for Bedlam z letošního (a povedeného) alba Infinite. Za ní přišel divoký Fireball, původně ze stejnojmenného alba z roku 1971, o rok starší Bloodsucker a rockové boogie Strange Kind of Woman. Všechny čtyři skladby bezprostředně navazovaly bez pauzy. Pak nastal prostor opět pro novější, uvolněnější a hudebně komplikovanější skladby Uncommon Man a Surprising.
V nich, stejně jako v nádherně swingující Lazy, nebylo možné přeslechnout muzikantskou virtuozitu hardrockových veteránů, byť jistou únavu zejména v projevu jedenasedmdesátiletého frontmana Iana Gillana nebylo možné popřít.
Jak se sluší na pravověrný hardrockový koncert, došlo i na delší instrumentální sóla klávesisty Dona Aireyho (neopomněl zacitovat Smetanovu Vltavu) a ke konci i basisty Rogera Glovera. Jako obvykle publikum čekalo především na prověřené hity a dočkalo se jich třeba v podobě comebackové Perfect Strangers, povinné hymny Smoke On The Water a v přídavcích i prvního singlu Hush a chytlavé Black Night.
Nezbývá, než připomenou banální skutečnost, že nikdo na světě nemládne, ale hardrockoví senioři Deep Purple svádějí svůj souboj s časem se ctí a elegancí. Pondělní koncert to potvrdil.
Deep Purple |
---|
O2 arena, Praha, 22. května |