Článek
V předstihu avizovala, že bude více elektronické, což mohlo zavdat příčinu myslet si, že potlačí její charismatický zvuk. To se však nestalo. Lze naopak konstatovat, že ho přítomnost elektronických beatů a syntetických podkladů osvěžila a prohloubila.
Na novince už ale kapela nenabízí písničky vstřebatelné na první poslech. Pečlivě zapracovala na jejich aranžích, zvukových detailech a vnesla do nich prvek minimalismu, který funguje jako pevný most k finálním gradacím. Skladby jsou v porovnání s těmi staršími zvukově bohatší, nestaví na tažné melodice, spíše na atmosféře.
Dokresluje je zpěv Honzy Ungera, který je jako obvykle velmi civilní. Jeho výraz je pro celkový zvuk důležitý, neboť je to i barva hlasu, která dala tvorbě formace v minulých letech originalitu. Pokud tedy přibyly prvky rozpínající a měnící hudební složku, zpěv zachoval tradici.
Texty sice vyprávějí o krizích v životě, nečiní tak ale bezelstně. I tentokrát jsou v nich tajemnost a nejednoznačnost, ve skladbě Igor Pelech nově dokonce hrubost. Neuráží však, v dané písni imponuje a přináší další důkaz toho, že Zrní v tvorbě hranice nemá.
Obal nového alba skupiny Zrní.
Pokud přece jenom něco ruší, je to moment z textu Někde tam venku, kde se objevuje obrat „kam koníčky pojedeme“ z lidové písně. Z Ungerova slovníku příliš vyčnívá a v jeho vlastních slovech nepůsobí přirozeně.
Na albu Jiskřící nelze ukazovat na písně, které nad ostatními z nějakého důvodu ční. Jako celek svádí k novým poslechům, při nichž se pak finálně definují přítomné zvukové prvky a zjasňují se sdělení textů. Je to nicméně další dobrá deska v diskografii kapely, přitom jiná než ty minulé.
| Zrní: Jiskřící |
|---|
| vl. náklad, 44:53 |