Evropské písničkové klání (s účastí Austrálie) si nezaslouží globální odsudek za zbytečnost, jak se to často v této zemi děje. Potřebovalo by nicméně od řady soutěžících větší upřímnost a také odvahu národních organizátorů na ně takové umělce vyslat.

Letos se totiž ukázalo, že není potřeba se na pódiu pitvořit, oblékat do vyzývavých nebo provokativních šatů a podporovat zpívání ohňostroji nebo vizuálními efekty beroucími dech. Trumfovaly upřímnost a hudební i interpretační čistota.

„Žijeme ve světě jednorázové hudby bez jakéhokoli obsahu,“ začal děkovnou řeč Portugalec Salvador Sobral, vítěz finále. Následně odhalil skutečný recept na vítězství, když řekl: „Hudba, to nejsou ohňostroje, to jsou pocity. Zkusme to změnit a vrátit se k hudbě, protože právě na tom záleží.“

A tak zatímco se všichni ostatní mohli na scéně vedle zpívání přetrhnout v předstírání radosti, melancholie, bezstarostnosti i upřímnosti, on zpíval za doprovodu piana a houslí na malém pódiu uprostřed haly. Procítěnou písní Amar Pelos Dois hravě dokázal jedenáctitisícový divácký dav utišit, když dozpíval, umožnil mu vybuchnout v nefalšované nadšení, a nakonec jednoznačně vyhrál jak u diváků, tak odborných porot. Hlasovalo se ve dvaačtyřiceti zemích.

A ti další? Přestože organizátoři v letošním heslu slibovali oslavu různorodosti, semifinálové i finálové večery byly ploché a bez zásadních překvapení. Většina soutěžících jako by si v příručce přečetla, že pop se chová rozpustile, spontánně a nablýskaně, a snažila se to do puntíku naplnit, aniž by k tomu měla dobrou písničku.

Jistě, Rumunka Ilinca v hezkém duetu s Alexem Floereou jódlovala (jenže kdo si tu písničku zvládne zazpívat?), Nizozemky O’G3NE emotivně pěly pro svou nevyléčitelně nemocnou matku, Chorvat Jacques Houdek spojil operní zpěv s popovým (a pouze to bylo na jeho vystoupení zajímavé), mladíci Kristian Kostov z Bulharska, Imri z Izraele, Manel Navarro ze Španělska, Isaiah z Austrálie a Nathan Trent z Rakouska se při prezentaci svých mdlých písniček culili jako pominutí, aby alespoň uhranuli nějaké ty fanynky, a Ital Francesco Gabbani si vzal na pódium tanečníka přestrojeného za gorilu. Pořád to ale byla spíš televizní show pro zábavu, nikoli pro to, aby dala světu silné skladby. Přitom právě to se od ní očekává.

A česká účast? Zpěvačka Martina Bárta skončila v prvním semifinále třináctá, přičemž postupovalo prvních deset. Jelikož šla do soutěže s nezajímavou písničkou, a protože jí v téhle zemi publikum de facto nezná, i bez podpory svého lidu, sotva to mohlo dopadnout lépe.

Ačkoli kdyby do finále postoupila, asi by to nepřekvapilo. Průměrných a nepoutavých skladeb v něm bylo dost.