RECENZE: My ženy a herečky to fakt nemáme lehké

Iva Janžurová, Taťjana Medvecká, Jana Preissová, Eva Salzmannová a Johanna Tesařová jsou na jevišti „za sebe“. S nadsazeně groteskní afektovaností začnou publiku svěřovat své názory na divadlo a herectví. Permanentní afekt ale brzy uvadá směrem k trapné jednotvárnosti. Účinně s ním dokážou pracovat Medvecká i Janžurová, které ho střídají civilně sebeironickým tónem, zatímco Salzmannová s Tesařovou se v něm dost beznadějně utápějí a Preissová ho využívá jako zástěrku, zjevně aby se na jevišti vůbec cítila přijatelně.

Nápad vyzvat pětici zralých osobností činohry Národního divadla k autentickým výpovědím sází na fakt, že diváci milují, když je jejich idoly pustí do své kuchyně, herecké i soukromé. Proto se přece tisknou a čtou nekonečné herecké rozhovory, sledují třinácté komnaty a hltají bulvární nahlédnutí do ložnic celebrit. A proto nepochybně i inscenace Křehkosti, tvé jméno je žena bude diváckým hitem.

Má to ale jeden háček. Všechna ta rádoby autenticita prošla zkouškovým procesem, kdy se moudra o hereckém poslání i sdělení hereček o tom, jak to mají se stárnutím či rodinou, pečlivě precizovala, takže působí naučeně a záměrná trapnost přechází ve skutečnou. Navíc smysl jevištní přítomnosti tří tanečnic souboru 420People se brzy vytrácí a jejich spojení s herečkami je jen vágně a žensky povšechné.

I když lze jistě ocenit odvahu hereček k sebeironii, nebylo by opravdu lepší najít pro pět skvělých osobností souboru herecké postavy hodné jejich umění, než je alibisticky nutit k rádoby autentickým etudám hodným studentů DAMU? Vždyť nakonec jedinou hereckou příležitost na jevišti Nové scény dostane Karel Dobrý ve skvostném monologu z Královny duchů Elfriede Jelinekové, jemuž pětice velkých hereček jen němě přihlíží...