Článek
Tři roky od vydání vašeho čtvrtého studiového alba Listen se už fanoušci nejspíš začínají těšit na nový materiál. Proč jste se rozhodli nejprve vydat výběrovou desku The Best Of... So Far?
Přecházíme k novému vydavatelství, které si myslelo, že je to dobrý nápad. Hlavní impuls ovšem vzešel z toho, že když loni uběhlo deset let od vydání debutového alba, všimli jsme si, že na písničky z něj lidé nostalgicky vzpomínají. Uznali jsme, že je asi správný čas na malou oslavu. Nové album už je ale také v podstatě hotové a vyjde příští rok.
Zmínil jste, že loni uplynulo deset let od vydání debutu Inside In/InsideOut. Ohlédli jste se za tou dobou?
Trochu se kvůli tomu cítím starý. Když ale dostáváme od lidí vzkazy o tom, co všechno za doprovodu naší hudby prožili, je to krásné. Je hezké vidět, že pro ně má nějaký význam.
Co vás po vydání první desky nejvíc těšilo?
Vybavuji si, jak náramný to byl pocit, když jsem poprvé slyšel naší píseň Eddie's Gun v rádiu. Když zněla na BBC Radio 1, byl to pro mě výjimečný moment. I dnes je samozřejmě hezké slyšet další singl v éteru, ale nedá se to srovnat. Ten první zážitek v sobě nesl strach a vzrušení, které už později nebyly tak silné. Je to jako první sex, nedá se to opakovat. Ale mám samozřejmě radost i z prvního z dvou nových singlů, jeden se jmenuje Be Who You Are.
Proč jste si přál mít kapelu?
Byl to vždy můj největší sen. Vyrůstal jsem v takové atmosféře, táta měl také skupinu. Bylo pro mě zcela přirozené ji založit, doma nám hrála hudba od Kinks a Rolling Stones. Věděl jsem, že přesně tohle chci i já.
Naplnily se vaše představy o muzikantském životě?
Je daleko lepší i horší, než jsem si kdy představoval. Je to legrační. Životní styl, který se s tím pojí, je úžasný. Mezi členy kapely a lidmi z týmu vznikají silné vazby, opravdu jsme jako rodina. A tahle rodina cestuje po světě, hraje koncerty a často se dobře baví. Náročné je, že se mezi zábavu občas vloudí dlouhé úseky nudy. Přesuny na turné umí být opravdu nesmírně nudné.
Jak se za dobu existence změnil způsob, jakým kapela pracuje?
Samotný kreativní proces, když si sednu a píšu, je velmi podobný. Jen se k tomu přidalo vědomí, že existují lidé, kteří očekávají novou tvorbu. Člověk je samozřejmě trochu pod tlakem, nemám ale pocit, že by mě to omezovalo. Zbytek kapely má už dnes rodiny, takže je dnes vše víc na mně. Ale co se týká skládání, vždy jsem ho měl na starosti především já sám, což je z našich písní patrné. Když ale pak nahráváme, jedeme v tom společně. Aranže a celkový zvuk jsou práce kapely.
Před třemi lety vyšlo vaše album Listen. Co pro vás znamená?
Je to výjimečná nahrávka. Pracovali jsme na ní úplně jiným způsobem než předtím, jako by to byla koláž. Poprvé jsme nenahrávali s producentem Tonym Hofferem a spojili jsme se s hiphopovým producentem, který si říká Inflo. Padl jsem si s ním do noty a spřátelili jsme se. Myslím, že se nám povedlo napsat a natočit krásné písničky ovlivněné gospelem, soulem i hip-hopem. Pro mě to bylo vzrušující nahrávání.
Navíc jsem na tu desku napsal velmi osobní písničky. See Me Now je o mém otci (Pritchardův otec přišel o život, když byly synovi tři roky - pozn. red.). Jsem na celé album velmi pyšný a věřím, že když si je lidé poslechnou, pochopí proč.