Článek
Co pro něj nominace na prestižní cenu znamenala? „Bylo to příjemné. Nemyslím si, že by to znamenalo něco význačného, ale když se něco stane poprvé, je to pokaždé vzrušující,“ řekl Právu hudebník, jenž své vlastní písně začal s kytarou skládat v deseti letech.
„Pro mě osobně to bylo důležité. Nicméně na ceremoniál jsem nejel, byl jsem zrovna na turné. Navíc jsem byl nominovaný ve stejné kategorii jako Beck a měl jsem pocit, že neexistuje šance, jak bych nad ním mohl vyhrát,“ dodal.
U fanoušků je podle něho nejvíce oblíbená jeho třetí deska. „Podle počtu přehrání na internetu je jasné, že má nejslavnější píseň je One Day You’ll Dance for Me, New York City ze stejnojmenného alba. Lidé ho měli rádi. Mám pocit, že bylo promyšlené, celé v podobné náladě, takže působilo celistvě, a ne jako souhrn individuálních písní,“ přemítal Dybdahl, jehož v dětství díky starším bratrům obklopovala především hudba Prince.
„Neměl jsem příliš na výběr, u nás doma hrál pořád. Sedával jsem na schodech sklepa, ve kterém mí dva bratři pořádali párty, a poslouchal jsem, co si pouštějí. Ale vždy jsem ho miloval. Má skvělé písně, úžasná hudební aranžmá. Vždycky byl trochu podivín. Je to tajemná postava, a to mě bavilo,“ řekl Dybdahl o svých hudebních kořenech.
„Začal jsem tím, že jsem si pouštěl desky bratrů, ale jakmile jsem mohl, začal jsem si kupovat vlastní. To bylo ale až docela pozdě, když jsem začal vydělávat. Do té doby jsem byl závislý na jejich vkusu a na vkusu mých rodičů. A každý den jsem v televizi sledoval americký seriál Fame,“ vzpomíná muzikant, jenž se usadil ve městě Stavanger.
Dříve snil o životě v Los Angeles či New Yorku, ale dnes je vděčný za poklidný život v blízkosti nádherné norské přírody.