Následně procestoval mimo jiné Austrálii, Tasmánii, Nový Zéland, Mexiko, USA, Fidži a Velikonoční ostrovy. Tyto exotické destinace v něm bezpochyby ještě více podpořily touhu po estetické výpovědi výrazných barev, které vždy charakterizovaly jeho díla.

Začínal totiž jako malíř filmových a reklamních panelů, kde je výrazná transparentnost zásadním opěrným bodem tohoto druhu užitého umění.

Malíř žil a maloval i v exotických zemích.

Malíř žil a maloval i v exotických zemích.

FOTO: Jan Šída, Právo

K tomu ještě přidal vlivy naivismu, surrealismu i fauvismu a vytvořil si zvláštní a neopakovatelný rukopis.

Podstatou všech olejů je vlastně banální vizuální příběh obyčejných lidí v často až zoufale nudných situacích. Co může být vlastně interesantního na holce civící v pokoji na televizi, lidech čekajících v kavárně na obsluhu nebo recepčním, co usnul ve službě na stole? Pokud se na tyto situace díváte Šafránkovýma očima, tak minimálně leccos překvapivého.

A to především pro poučeného návštěvníka, jenž se trochu vyzná ve světovém výtvarném umění. Tomu se najednou otevřou na plátnech odkazy, symboly a žertovné narážky na jiná klasická díla. Jestliže se díváme na prostorovou koncepci některých vystavených děl, vzpomeneme si na Piazza D’Italia od de Chirica, u rozvržených figur vytanou na mysli Magrittovi Hroziví úkladní vrahové, a když hledíme na ladné ženské křivky, napadne nás Delvaux a Poustevna.

Některé Šafránkovy práce vycházejí i z gotických sakrálních děl (Oltář Milénia – Zahradní slavnost, 2002).

Některé Šafránkovy práce vycházejí i z gotických sakrálních děl (Oltář Milénia – Zahradní slavnost, 2002).

FOTO: Jan Šída, Právo

To jsou ovšem jen zprostředkované asociace. Tvůrce nás však vtahuje i do privátní hry na přímé citování známých témat. Bezpochyby má v oblibě Veermera van Delfta, protože černobílé dlaždice, mlékařka či těžký závěs se na jeho olejích často objevují. Z dalšího obrazu se zase přísně dívá Velasquezův papež, jako by nás chtěl zkoušet z výtvarných znalostí.

Ovšem paměť, tu nám testuje sám malíř. Často totiž cituje sám sebe a posouvá výraz jednoho obrazu tak, že ho ve zmenšené verzi implantuje do kompozice oleje následujícího. My pak marně vzpomínáme, kde jsme už toto téma zahlédli.

Možná proto se expozice jmenuje Barevný svět lidí, protože Šafránek pracuje s barvami i ve smyslu duchovním. Chápe je především coby proměnlivé chameleónství významů či forem světa živých bytostí.