Písně německého skladatele Kurta Weilla objevila řada zpěvaček jazzových, šansonových i těch operních. Pecková k nim logicky směřovala od začátku své netradiční operní kariéry a dalo se očekávat, že se v nich takzvaně najde. Hlasem i hereckým výrazem. Způsob, který se svým týmem k jejich prezentaci zvolila, ale není nejšťastnější.

Weillovy písně přinášejí silné, drsné příběhy. Bratři Cabani je zabalili do pocukrované revue s množstvím tanečnic, blýskavých flitrů, stříbrných třásní, světelných efektů a spoustou dalších nápadů, které Weilla buď ilustrovaly, anebo rovnou pohřbily pod příkrovem efektní show.

Pirátská Jenny z Žebrácké opery máchá bílou kosou.

Pirátská Jenny z Žebrácké opery máchá bílou kosou.

FOTO: Foto Jaroslav Urban

Nejpůsobivější byla dobová projekce na zadní stěnu jeviště, zatímco naivně pohybem tlumočené obsahy písní, ať už šlo o stylizovanou soulož v obří posteli, tanečnice mávající revolverem či námořnické tanečky, k duchu Weillovy hudby nijak zvlášť neladily.

Dagmar Pecková avizovala, že si bude Weilla zpívat „po svém“, což by bylo naprosto v pořádku, kdyby namísto charismatického výrazového zpěvu, jehož je zajisté schopná, nenabídla operně posazeným hlasem zpívané vysoké party, bez oné weillovské drsnosti, vyprahlosti, tvrdosti a naléhavosti, kterou doháněla skoky do nižších, bohužel málo znělých poloh. Orchestrální aranže zněly v naprosté většině dost hlučně, takže hlas zpěvačky často doslova bojoval o slyšitelnost a srozumitelnost slova. A to je další škoda, protože Dagmar Pecková vládne němčinou natolik suverénně, aby si dokázala s textem výrazově pohrát.

Dagmar Pecková s Jiřím Hájkem na barovém pultu.

Dagmar Pecková s Jiřím Hájkem na barovém pultu

FOTO: Foto Jaroslav Urban

Jenže pěvecko-herecký výraz tu přečasto (a omylně) nahrazovaly kostýmy a rekvizity. Pirátskou Jenny z Žebrácké opery nedělá pruhované tričko, smeták a klapka přes oko, natož pak máchání bílou kosou, ale to, o čem a jak zpívá.

Průvodní slovo, seznamující s životními osudy Kurta Weilla a Bertolta Brechta, tu a tam zajiskřilo dobře načasovaným vtipem, jinde působilo trochu jak z výchovného koncertu. Peckovou v něm, stejně jako ve zpěvu, střídal barytonista Jiří Hájek, a pro obojí to byla dobrá volba. Energií sršící klavírista Jan Kučera si s Hájkem zazpíval i efektní Kanonensong z Žebrácké opery, potěšilo perfektně šlapající dechové trio Miroslav Hloucal Jazz Bandu.

Dagmar Pecková: Wanted
Scénář: Dagmar Pecková a Šimon Caban, režie a scéna: Michal a Šimon Cabani, kostýmy: Simona Rybáková, orchestrální úpravy: Jan Kučera, Lukáš Sommer a Miroslav Hloucal, dirigent: Jan Kučera, producent: Tomáš Ságl. Premiéra 12. dubna ve Velkém sálu Lucerny, Praha.

Celkové hodnocení: 50 %