Bytostně závažné téma, ve kterém běžně humor nenalezneme, Verhulst zpracovává s obrovskou dávkou černého humoru. Cynismus srší z každé druhé věty, a byť by citlivější duše mohl místy šokovat, neupadá k teatralitě ani lacinosti. Hlavní postava má v sobě cosi angažovaně rezignovaného, touhu nalézt klid a zároveň odhodlání udělat pro to cokoli.

Stárnoucí Désiré odmítá po životě vedle své ženy, který hodnotí jako spíše nevydařený, kapitulovat a odejít ze stereotypu domova pryč. Volí cestu precizního předstírání Alzheimerovy choroby, jejíž projevy si nastuduje a plní do nejmenšího detailu. Pro uvěřitelnost neváhá obětovat vše, včetně posledních zbytků důstojnosti, a odhodlaně vykonává potřebu do postele, nechává se se zmateným výrazem ve tváři zatknout policií a ignoruje zoufalost ve tváři svých dětí. Pro klid obětuje vše – domov, rodinu, záliby. Chce skoncovat se vším, co ho pojilo s dosavadním životem.

V cynickém popisu fungování domova důchodců, kam je Désiré umístěn, lze objevit odkaz k autorovu dětství – strávil ho totiž v dětských domovech. V knize funguje domov na obdobné podstatě, obyvatelé domu podléhají vůli svých pečovatelů, nedostává se jim dostatečné péče, a hlavně pozornosti, volný čas tráví jen předepsanými aktivitami. Z knihy trochu překvapivě vyvěrá dojem, že pocit domova a bezpečí pro hlavní postavu neexistují. Naopak ho chce opustit, přetrhat veškeré vazby a nalézt klid v samotě, v prostředí instituce. To vše bez nároku na zpáteční jízdenku.

Autor se nevyhnul bilancování nad podstatou života. Mluví o tom, jak důležité je plnit si sny, nezanedbávat rodinu a přátele, neupřednostňovat práci před časem s rodinou, nepromarnit příležitosti dělat to, v čem vidíme smysl. Zároveň je s každou větou přítomna myšlenka, jak křehký a pomíjivý je lidský život, jak moc stárnutí člověka ovlivňuje, a nejen jeho, ale i jeho rodinu.

Dimitri Verhulst: Opozdilec
Odeon, překlad Veronika ter Harmsel Havlíková, 128 stran, 199 Kč

Celkové hodnocení: 85 %

 

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: