Jaké vzpomínky ve vás vyvolává patnáctileté výročí vydání debutového alba?

Vynořuje se mnoho vzpomínek, počínaje úplnými začátky kapely. Bylo nás pět mladých kluků, zkoušeli jsme u bubeníka ve sklepě. Na koncerty jsme jezdili v bývalé sanitce.

První desku jsme nahrávali v Torontu, což bylo dost daleko od domova. Pracovali jsme na ní téměř rok. Bydleli jsme společně v malém pokoji bez oken.

Tehdy jsme neměli ponětí, jak si povedeme a že se nám díky skupině změní život. Náš příběh je pohádka o pěti přátelích, kteří se rozhodli sdílet svůj sen, společně tvořit a cestovat. To, že se to povedlo, je něco úžasného a jsme rádi, že jsme stále ve stejné sestavě.

Tehdy v Torontu jste byli poprvé takhle dlouho mimo domov?

Bubeník Chuck a zpěvák Pierre už měli zkušenosti s kapelou Reset a byli zvyklí cestovat. Ale pro mě to byla nová zkušenost. Sice už jsem tehdy bydlel ve svém bytě, ale bylo to poprvé, co jsem vyjel z Montrealu za prací. Bylo to velmi intenzivní.

Když dnes hrajeme ty písničky, připomíná mi to, s jakou vášní jsme se do všeho tehdy vrhli. Trochu bláznivě. A snažili jsme se tehdy své první album dotáhnout do posledního detailu.

Proslavil vás debut rychle?

Vůbec ne. Když vyšel, bylo to zprvu docela zklamání. Dlouho trvalo, než si nás lidé všimli. Pamatuji si, že jsme desku vydali 19. března 2002. Vzpomínám si, že jsem čekal, že ji uvidím všude a že ve městech budou viset naše plakáty, protože se za nás postaví vydavatelství a bude nás tlačit. Ale pravda je, že to tak nebylo.

Trvalo dlouho, než se album vůbec začalo objevovat v obchodech. Mám pocit, že to všechno nastalo až skoro po dvou letech. Do té doby jsme koncertovali tak moc, že jsme ani neměli čas na nic jiného. Výhoda byla, že jsme se stihli zdokonalit ještě předtím, než se něco pořádně začalo dít.

Jaké byly největší překážky, se kterými jste se potýkali?

Přišli jsme hned po The Offspring a Green Day. Lidé v té době měli pocit, že už je tento zvuk pryč. Zabralo to dost času, než nám začali věnovat pozornost. Kritika nás nepřijímala dobře. Naše nahrávky nebyly dost trendy. Milovníci hudby vyhledávali něco jiného. Zajímala je temnější hudba.

Snažili jste se někdy vyjít vstříc tomu, co je zrovna v kurzu, a zalíbit se kritikům?

Ne, protože jsme vždy přesně věděli, že chceme hrát hudbu podobnou té, jež nás ovlivnila a kterou milujeme. Ale snažili jsme se samozřejmě vyvíjet. Třeba na třetí desce jsme měli chuť zkoušet nové věci, hudební scéna se tehdy hodně měnila a i my chtěli využít některé prvky. Ne proto, abychom se zalíbili kritikům, jen kvůli sobě. Mám ovšem pocit, že jsme to tehdy možná trochu přehnali.

FOTO: archív kapely

Přidali jsme do svého zvuku příliš elektronických prvků a neprospělo to podstatě toho, co hrajeme. Ale je normální, že jsme se hledali. Dnes už víme, jaký je náš odkaz a v čem spočívá DNA našeho zvuku.

Nicméně přesto jste prý měli potíže dokončit poslední desku Taking One for the Team. Co se dělo?

Šlo o náš obvyklý interní tlak na to, abychom udělali co nejlepší album. Zkoušeli jsme různé cesty, ale ne vždy byly dobré. Tentokrát jsme měli až příliš materiálu. Strávili jsme ve studiu dlouhou dobu a zapomněli jsme, že nemusíme všechno přetvářet a vynalézat znovu. Nakonec jsme si uvědomili, že chceme prostě jen zopakovat to, v čem jsme nejlepší. Většinu alba jsme potom nahráli během krátké doby. Pak jsme si vzali nějaký čas, abychom získali odstup. Poté jsme si uvědomili, že to nezní dost jako Simple Plan. Vrátili jsme se proto ještě do studia a dotáhli zvuk tam, kde měl být.

Zmínil jste, že hrajete od začátku ve stejné sestavě. To se všem kapelám nepoštěstí. Bylo těžké udržet skupinu pohromadě?

Vždy je výzva, když se objeví nějaké trhliny. Je třeba najít způsob, jak je zacelit. I když jsme nejlepší přátelé, je přirozené, že máme každý občas rozdílnou představu toho, kam bychom měli směřovat. Občas je to náročné, nezbytná je velká míra komunikace. Chvíli trvalo, než jsme dospěli a naučili se navzájem si naslouchat. Zpočátku jsme někdy bojovali kvůli naprostým nesmyslům.

Dnes už má většina členů kapely děti. Jaký to má vliv na fungování Simple Plan?

Já je měl jako první a mám radost, že už teď ostatní konečně chápou, co jsem prožíval. Snažíme se turné co nejvíc zahustit, abychom pak mohli trávit víc času s rodinami. Jsme daleko efektivnější a trochu víc si vybíráme, kdy a kde hrát. Jsem rád, že můžu trávit víc času se svými dětmi. Jen náš baskytarista David je stále single a rád by koncertoval častěji. Zase má výhodu, že může dělat cokoli a žít kdekoli. Ale respektuje naši situaci.

V Praze vystoupíte na festivalu Aerodrome společně s Linkin Park, Enter Shikari, Royal Republic či Mallory Knox. Kdo z nich je vám nejbližší?

Vyrostli jsme blíž Linkin Park. Netroufám si je ještě nazývat přáteli, ale známe se a mám radost z každého setkání. Vzájemně se respektujeme. Musím zmínit, že se opravdu těším do Prahy, máme v České republice úžasné fanoušky. Myslím, že za to vděčíme i dívce jménem Dominika, která vede fanouškovské stránky tak důkladně, že se na ně chodím dívat i já, když potřebuji vědět, co se v kapele děje.

Dominika ví o Simple Plan víc než já. Vážně si myslím, že má zásluhu na tom, jak se nám u vás daří. Je vášnivý hudební fanoušek, a já ve vášeň věřím.

Další vaší velkou vášní je jídlo, že ano?

Nejen to. Jsem obecně vášnivý člověk. Miluji lyžování. A jídlo zbožňuji. Vždy jsem toužil po vlastní restauraci. Před pěti lety jsem v Montrealu otevřel malou pizzerii, která má velký úspěch. Je tam pořád plno a to mě velmi těší. Také miluji klasickou hru na kytaru, připravuji zrovna koncert. Simple Plan jsou pro mě ale hlavní. Kromě rodiny. Ta je ještě důležitější.