Úporným lpěním na vytvořením vlastního stylu si stanovil specifický estetický jazyk. Na určitý čas dokonce malířskou profesi opustil, ale pak se na nastoupenou cestu vrátil zpět a s novými tématy v hlavě.

V jeho tvorbě se především prolíná vizuální stránka s literární. Každý obraz má zvláštní pojmenování, pod kterým si každý může představit leccos. Může zkoumat malířovy pohnutky k danému pojmenování nebo si sám za sebe vymýšlet vlastní příběhy, jež mohou, ale také nemusí, s vizuální složkou úzce korespondovat.

M. Knut (vlevo) a galerista Filip Dub na otevření výstavy.

Martin Knut (vlevo) a galerista Filip Dub na otevření výstavy.

FOTO: Jan Šída, Právo

Například akryl „Cítit se ztraceným je lidské“ ukazuje osamělou postavu stojící ve člunu plujícím po hranici zlomu mezi nebem a vodní masou. Gigantické modré stěny pronikají do sebe bez ohledu na lidské chtění bojovat s oběma nekonečny.

Další akryl, nazvaný „To, co vypadalo pevné, se rozplynulo ve vzduchu“, pracuje s podobnými výrazovými prostředky. Dvě lidské siluety se ztrácejí v oranžové ploše a jejich těla vrhají mrtvé stíny.

M. Knut: Cítit se ztraceným je lidské.

M. Knut: Cítit se ztraceným je lidské.

FOTO: Jan Šída, Právo

Jedna z nich propadává dvěma otvory a vztahuje ruce vzhůru. Není jí však pomoci, nemá se totiž o co opřít.

Veškeré vyjadřovací prostředky jsou zredukovány na minimum, Knut pracuje se symboly a nepřímými náznaky. Některá jeho díla připomínají rituální nástěnné malby pravěkých lovců. Právě prvky moderního šamanismu ozvláštněné specifickým viděním skutečnosti, často zdeformované surrealistickou nadsázkou dávají obrazům to pravé kouzlo.

Knutova téměř asketická malba dokazuje, že pro výsledný estetický efekt není důležité, kolik výtvarných stylů, figur či barev kdo na obraz poskládá. Protože klíčové je duchovní ukotvení témat.