Minulý čtvrtek jste převzal cenu Objev roku od Dánské hudební společnosti. Slavnostní předání proběhlo v klubu Bartof Station v Kodani. Co pro vás ta cena znamená?

Je velmi prestižní. Marilyn Mazurová, která mě na ni vybrala, je jednou z nejslavnějších hudebnic v Dánsku. Dva roky hrála s kapelou Milese Davise, vystupovala s Waynem Shorterem a vůbec jezdila po světě s výjimečnými muzikanty. Když tedy na někoho ukáže, otevírá mu to cestu. Uvidíme, co se bude dít dál. Příští týden hraju v Dánsku s Lionelem Louekem a novináři mají o koncert velký zájem. Myslím si, že to je z velké části proto, že jsem obdržel tu cenu.

Co vás spojilo s Lionelem Louekem?

Setkali jsme se na jednom jazzovém kurzu v Dánsku. Zahráli jsme si spolu, spřátelili se a já si ho před časem pozval na koncerty. V jazzu jsou různé spolupráce obvyklé, já však dosud takovou potřebu neměl.

Mám svou kapelu a hraju stále se stejnými muzikanty. Potom jsem ale potkal Lionela a můj pohled se změnil. Je to skvělý hudebník i člověk. Na následujících společných koncertech bude hrát s celou mou kapelou.

Čím je jeho hra zajímavá?

Je originální tím, že má ve své hře africký náboj, ale jelikož studoval v Paříži a New Yorku, naučil se tradiční jazzový jazyk.

Výsledkem je to, že je svou hrou kdesi v půli cesty mezi africkým světem a tradičním americko-evropským. Hraje také hodně lichých rytmů, což je pro Afričany netradiční.

Žijete momentálně v Dánsku. Vrátíte se někdy nastálo zpět do České republiky?

Než jsem do Dánska přišel na hudební studia, můj vztah k němu nebyl žádný. Brzy mě ta země ale nadchla. Dánové mají podobný charakter jako Češi, jsou uvolnění a poměrně otevření. Žiju tam už šest let a nejsem schopen říct, jak dlouho ještě budu. Zvykl jsem si a líbí se mi tam. Navíc jako jazzový hudebník mohu zažít to, co bych v České republice nezažil.

U nás je spousta skvělých muzikantů, ale podpora hudby je tam nedostatečná. V Dánsku je to jiné, cítím větší spojení s velkým jazzovým světem. Je ale pravda, že se mi po domově někdy hodně stýská.