S novinkou přicházíte šest let po předešlé desce Dlouhohrající děcka. Kdy jste na ní začali pracovat?

Holý: Mě osobně to popadlo už před čtyřmi roky. Většinou je to tak, že po nové desce je zhruba rok a půl klid, během něhož muzikanti žijí z toho, co vydali. Potom to začne tak trochu vadnout a pomalu přemýšlejí o tom, že by mohli začít chystat nové věci. V našem případě se přípravy protáhly na několik let.

Klempíř: Pokud jde o mě, jsem ve střehu stále. Není mi to ale nic platné, protože když odpočívá šéf kapely i zbytek kolektivu, jdu slepou ulicí. Jako obvykle mi tedy nezbývalo než čekat na to, až se zaktivizují ostatní, abych se k nim mohl připravený připojit a společně jsme potom dorazili k albu.

Viktořík: Co říká Oto, je trochu alibismus. Podle mě prostě nelze hned po vydání desky začít pracovat na nové. Třeba mně osobně je úplně jedno, kdy se začne na albu dělat. Novou desku jsme točili v podstatě čtyři roky a díky tomu nevznikala hekticky, což považuju za pozitivum. Podle mě to tedy trvalo tak akorát.

Bárta: Jakmile se ti tři elektrálové začnou pohybovat, rozpohybuji se rovněž. Už je to tak v naší hře dáno, že já primárně nevynáším, nedržím bank ani neurčuju pravidla. Jsem tu na koncovky, smím mít eso v rukávu.

Šli jste do natáčení nového alba s tím, že na svém charakteristickém zvuku něco pozměníte?

Holý: Vždy je naším přáním nahrát písničky, které budou po všech stránkách podle našich představ. Musí mít dobrou strukturu, fungovat rytmicky i neotřele harmonicky a disponovat skvělými texty. Texty jsou, myslím, velká zbraň naší kapely.

Novou desku jsme v podstatě začali dělat s Otou ve dvou. Dlouhou dobu jsme si o ní povídali a dospěli jsme k představě, že se pokusíme přesvědčit ostatní, aby výsledná nahrávka byla na poměry J. A. R. minimalističtější a stručnější. Nakolik se to po dařilo, už nechám na posluchačích.

J. A. R., zleva Dan Bárta, Michael Viktořík, Roman Holý a Oto Klempíř.

J. A. R., zleva Dan Bárta, Michael Viktořík, Roman Holý a Oto Klempíř.

FOTO: Veronika Šimková, ČTK

Mnozí členové kapely působí i v jiných projektech. Jak se aktivují pro práci na písních J. A. R.?

Klempíř: Během let jsem si zvykl na takzvané přepínání osobnosti. Když pracuju s J. A. R., vybavím si nějaký klíčový okamžik, například koncert v Lucerna Music Baru v Praze v roce 1994. Představím si, jaké to tam tehdy bylo, a okamžitě mi začnou naskakovat témata pro texty. Naštěstí s jiným slovníkem než ve čtyřiadevadesátém. Prostě jsem aktivovaný v aktuální době.

Viktořík: Podle mě je škoda, že člověk musí přepínat. V dobách, kdy jsme spolu trávili více času, se všechny problémy řešily rovnou. Při nahrávání jsme se ve studiu hned dohodli, protože jsme prostě byli spolu. Dnes mi tenhle bezprostřední přístup chybí, i když i já dělám na jiných projektech a J. A. R. se nevěnuju pořád na sto procent.

Bárta: Já se aktivuju s gustem, mně dávají J. A. R. rozměr, který do vlastní tvorby nedokážu úplně smysluplně integrovat, totiž poťouchlost a vůbec všechny složky humoru a takovou tu drzost a vulgaritu. Já se na tohle přepnutí těším vždy, pro mě je vzrušující. Rád na kluky reaguju.

Je podle vás v pořádku, že dnes spousta kapel funguje nárazově?

Holý: Pro každého je dobré něco jiného. Pro bluesovou kapelu nebo hardrockové trio to rozhodně zdravé není. Když bude chtít producent nahrát autentické album bluesové skupiny, je naprosto nemyslitelné, že by každý z muzikantů nahrával svůj part někde jinde. V této hudbě jde o okamžitý pocit a kooperaci nástrojů mezi sebou. Pro typ muziky, kterou tvoříme s J. A. R., to tak úplně zdravé také není, ale v zásadě to nevadí. Snažíme se o moderní, dobře zaranžované a hudebně komplikované písničky. Cesty jsou různé, vždycky je ale klíčový výsledek.

I na novém albu je patrné, že se vám stále dostává dost smyslu pro humor. Jakými cestičkami k vám přichází?

Viktořík: Stačí se dívat kolem sebe. Svět je přece dost vtipný.

Kde se třeba vzalo téma k písni Když ti před Moskvou dojde pervitin?

Klempíř: Základní nápad měl režisér Vladimír Michálek. My, kteří se zajímáme o Němce a druhou světovou válku, jsme věděli, že dlouhou dobu byl hlavním dopingem německých vojáků pervitin. Však také v prvních letech války šlapali jako hodinky.

Nevěděli jen, že takzvané dojezdy po účinkování pervitinu jsou pekelné. To pak voják neudrží ani granát v ruce. No a Vladimír Michálek nám jednou řekl, že Němci prohráli válku proto, že jim pervitin před Moskvou došel. Roman se pro ten nápad nadchl a já o tom napsal text.

V písničce Žárlíme na Romana útočíte na Holého další kapelu Monkey Business, respektive na její členy. Proč?

Viktořík: To je věc, kterou řešíme léta. Respektujeme, že Roman má Monkey Business, bereme je, ale občas si posteskneme, že oni hrají a J. A. R. kvůli tomu nemohou, protože bez Romana to nepřipadá v úvahu. Nějaká taková skladba dříve nebo později vzniknout musela. Samozřejmě na bázi humoru, protože to pro nás zase tak vážné téma není. Máme ostatně mezi sebou džentlmenskou dohodu.

Holý: Jsem moc rád, že tahle písnička vznikla. Dlouhou dobu jsme si mysleli, že jsme všichni bratři ve zbrani a milujeme se. Ona je to do jisté míry pravda, kluci v Monkey Business mají respekt k lidem z J. A. R. a naopak. Také se ale ukázalo, že mezi oběma kapelami existuje jistá řevnivost. Jsem moc rád, že se s tím Oto jako textař vypořádal tímto způsobem. Přijde mi to velice vtipné.

Viktořík: Nejlepší je, když se pravda řekne s humorem. Humor totiž v naší řevnivosti je. Kdyby nebyl, tak bychom vedle sebe takhle v klidu a míru nežili.

Bárta: Zneužili jsme je, abychom mohli sami sobě pustit žilou. To je přece kavalírská sebereflexe.

Romane, cítil jste někdy, že vaše činnost v Monkey Business, které jste založil v roce 2000, ohrožuje vaši starší kapelu J. A. R.?

Holý: Samozřejmě mě to napadlo hned několikrát. Něco podobného se totiž stalo už dříve. Dlouhou dobu jsem toužil mít ještě kapelu, v níž nebude hlavní zbraní rap, jako to bylo v začátcích J. A. R., ale zpěv.

Na konci devadesátých let jsem tedy s Danem Bártou vytvořil Sexy Dancers. Splnila mou touhu, ale po několika měsících se rozpadla. Byla to pro nás divoká doba, my nebyli takříkajíc čistí a tím pádem ani náležitě při věci.

Já však po kapele s dobrým zpěvákem toužil nadále, a tak v roce 2000 vznikla skupina Monkey Business. A aby toho nebylo málo, Dan Bárta, který už byl členem J. A. R., založil další konkurenční skupinu Illustratosphere. Ano, oba ty projekty J. A. R. ohrozily, ale na druhou stranu tvrdím, že nebýt J. A. R., nevznikly by. J. A. R, je máma, která svou činností umožnila nástup dalších dobrých kapel.

Bárta: To jediné, co může opravdu našinec vnímat jako omezení, je, že čas a prostor nejsou nafukovací. Tím pádem se to někdy ve špičkách kanibalizuje a tu a tam různě odkládá. Jenže mezi námi, oba ty projekty vznikly, když byl J. A. R. dost nalomen, vlastně v nejhorší kondici za celou jeho existenci, pokud mě paměť neklame.

Klidně mohly být i jeho pohrobky, neřkuli hrobaři. Jenže se ukázalo, že J. A. R. má mimořádně tuhý kořínek. Nikomu se nechtělo přestat, všichni se nějak zasadili o to, aby to nezhynulo. Je z něj, pravda, teď taková bonsai, ale vitální výstavní kus. Tenhle typ zodpovědnosti z hrdosti vnímám, i když je to sentimentální, jako pravou podstatu tvůrčí skupiny.

Nemáte pocit, že J. A. R. jsou obecně vnímáni spíše jako zábavná kapela a méně se doceňují její pěvecké, hudební a aranžérské schopnosti?

Bárta: V rámci cechu rozhodně ne.

Holý: Nemyslím si to. Na počátku to tak ale bylo a trvalo poměrně dlouho, než nás začal někdo brát trochu vážně. Pak se to ale změnilo a mám dojem, že kvality naší kapely lidé pozvolna doceňují. Řekl bych dokonce, že s každou deskou víc. Na to, jaká jsme parta úchyláků, jsme doceněni až až.

Viktořík: Ale nemáme žádnou velkou cenu. Ne že bychom to kvůli ní dělali, ale myslím si, že za těch osmadvacet let na scéně jsme už mohli nějakou dostat. Kdykoli ji získali sourozenci, tedy Sexy Dancers nebo Monkey Business, bylo to v pohodě, protože to bylo v rodině. Mrzelo mě ale, když ji dostal někdo, kdo na to nemá a dělá to blbě.