Článek
Nakolik vám šlo o společenské události v poválečném Československu a nakolik o příběhy tří žen?
Myslím, že je to intimně spojeno. Zajímalo mě, jak se prolínají osudy lidí v historickém kontextu. Jak jedno ovlivňuje druhé. Ráno se nebudím, abych si řekla, že zažiju nějaký historický moment. To se dozvíme až později. I mé hrdinky si to uvědomují s odstupem generace nebo dvou a pohled na vše se tak mění. Na rozhodnutí, která se kdysi přijala.
Ano, zajímalo mě, jak historie s velkým H ovlivňuje naše životy, i když si myslíme, že od ní jsme daleko a už se nás netýká. Říkám tomu román tří hlasů, čtyř žen a pěti postav. Tři děj vyprávějí, čtvrtá je Marie viděná očima dcer, vnuček a pravnuček a pátá postava je země, přesněji historie Československa.
Román jste napsala francouzsky a sklidil velkou pozornost. Překvapilo vás to?
Každý autor chce být čten. Přeje si, aby lidé otevřeli knihu, pohroužili se do příběhu a něco si z něho odnesli. Byla jsem velmi příjemně překvapena, že se to vše naplnilo. Román si čtenáře získal a dále získává, včetně literární cen, ze kterých si zvlášť vážím ceny studentů Prix Renaudot des Lycéens. Je to jedna z velkých francouzských cen.
Lenka Horňáková-Civade obohatila Velký knižní čtvrtek vlastním překladem francouzsky vydaného románu.
Nejenže jste si ženy zvolila jako hrdinky románu, ale i vaše kresby i malby, které vystavujete, zobrazují často ženské postavy. Co vás na nich tak fascinuje?
Je to věčná inspirace umění a sama jsem žena, i když maluju i muže. V románu jsem chtěla zaslechnout hlasy předávané z matky na dceru. Chtěla jsem ukázat, jak se postavy dívají na vztahy mezi matkami, dcerami, babičkami. Mám za to, že jsou daleko složitější a možná méně prozkoumané než vztahy mezi muži a ženami. Ženy bývají upovídané, ale málokdy si řeknou to nejdůležitější. Mé hrdinky nejsou vůbec upovídané a neřeknou si často to hlavní. Teprve třeba s odstupem dvaceti let.
V jednom rozhovoru jste řekla, že malování je věc emocí, prožitku, při psaní jde o myšlenky. Váš román je ale plný emocí.
Také se říká: první román srdcem, druhý hlavou. Byla to tedy srdeční záležitost. Když maluju, používám jiný mozek, než když píšu. To rozdělení není tak kategorické. Je to spíš v technice. Nad slovem musí člověk hodně zapřemýšlet, poskládat si strukturu, plán.
V malbě je to v mém případě živelnější. Někdy říkám, že nepřemýšlím, když maluju, ale můstkem mezi těmito činnostmi je psaní rukou a kresba. Gesto na papíře odpovídá jednomu i druhému. Dělám to ráda. A někdy není znát, jestli je to kresba nebo psaní. Je to moc těžké popsat, lepší je to dělat.
Román jste napsala francouzsky, sama jste si ho přeložila. Jak vám při tom bylo?
Hlavní bylo slyšet správný tón. Text jsem slyšela ve francouzštině, když jsem se hádala se svými postavami, co prožijí a jak. Člověk si čte i nahlas, aby poslouchal, jestli všechno drží pohromadě. Takže psaní má melodii, rytmus. Potom jsem musela onen základní tón slyšet v češtině. A rozhodčími jsou v obou případech čtenáři.