Hrát si v Čechách na španělský temperament v duchu flamenca nese vždy riziko parodie. Inscenační tým na to s trochou ironie hned zpočátku rezignoval a inspiraci hledal jinde. Našel ji v baladickém moravském folklóru s jeho temnými a vášnivými tóny, v němž figurují stejné pojmy láska, život, smrt. Duo SKUTR v Lorcovi vsadilo na kontrast mužského a ženského světa s jeho odlišným vztahem k životu: muži umírají ve věčných soubojích a ženy mají jen zlomek času na to, naplnit jimi svůj život. A pak už jen přežívají, žárlivě opatrujíce jejich hroby a čest.

Základem inscenace je nepopisné scénografické uchopení jeviště pražského Stavovského divadla, které funguje jako teatrum mundi, s pohřebištěm ve sníženém orchestřišti a bizarní směsicí předmětů na scéně, skládající obraz světa v duchu magického realismu - obří zrcadlo měnící se v lunu, jablka v očích mrtvých mužů anebo kovadlina zvučící jako nástroj osudu.

Ze stejných principů vychází i nepopisné pohybové ztvárnění archetypálních obřadů souboje, svatby, milování i smrti. Podíl pohybu je značný a inscenace je víc hudební baladou než klasickou činohrou. To vše je hojně prostoupené folklórem, tanečním i zpívaným hrdelním „východňárským“, drsně živelným způsobem.

Filip Kaňkovský (Leonardo) a Patrik Děrgel (Ženich) v osudové scéně souboje.

Filip Kaňkovský (Leonardo) a Patrik Děrgel (Ženich) v osudové scéně souboje.

FOTO: Martin Špelda

V první polovině je ale folklóru až příliš, už tak dost rozvolněná struktura Lorcova textu se tříští a klíčové dramatické momenty jsou od sebe odsouvány množstvím folklórního hemžení až na samé hranice soudržnosti a celistvého tvaru. Druhá část je v tomto smyslu sevřenější, propojenější a tím pádem i působivější.

Krvavá svatba je kolektivní inscenací, v níž postavy splývají v jednotnou masu, ty ženské (s výjimkou Matky Taťjany Medvecké) až k vzájemné zaměnitelnosti. Platí to o Nevěstě (Pavlína Štorková) s Leonardovou ženou (Tereza Vilišová), stejně jako o Ženichovi (Patrik Děrgel) a jeho soku Leonardovi (Filip Kaňkovský). Nepřehlédnutelnou archetypální postavu Luny s obří mantilou a přísně znějícím hlasem vytváří Soňa Červená.

Takřka všem hercům, nejvíc mužskému chóru, by slušela pečlivější artikulace krásného Mikešova překladu, zvláště při velkém a permanentním podílu hudby.

Krvavá svatba je v kontextu činoherní tvorby (nejen) Národního divadla výjimečným počinem, který Lorcu přibližuje dnešním divákům působivým scénickým obrazem.

Federico García Lorca: Krvavá svatba
Překlad: Vladimír Mikeš, režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), dramaturgie: Ilona Smejkalová, scéna: Jakub Kopecký, kostýmy: Simona Rybáková, hudba: Petr Kaláb. Premiéra 16. března ve Stavovském divadle ND, Praha.

Celkové hodnocení: 80 %