Jak se vlastně nápad na turné s Věrou Špinarovou zrodil?

S Věrou jsme rodina. Můj manžel Ivo Pavlík byl před lety její manžel, mají spolu syna a všichni udržujeme velmi těsné a pěkné rodinné vztahy. S tím nápadem přišel jejich syn Adam, který je dnes kapelníkem a manažerem Věry. Inspiroval se tím, když Věra absolvovala úspěšné turné s Petrou Janů, které bylo prezentováno jako vystoupení dvou velkých hlasů.

Já tak velký hlas nemám a nikdy by mě nenapadlo myslet na to, že bychom s Věrou mohly vyjet na společné koncerty. Adam ale řekl, že ten nápad nosí v hlavě dlouho a moc by si přál, abychom spolu právě my dvě vyjely.

Těšíte se?

Těším, ale současně jsem trochu nervózní. Víte, posledních pětadvacet let stále hodně zpívám, ale jde o halfplaybacková vystoupení na akcích, na kterých lidé neplatí vstupné, nebo jsem součástí nějakého programu, ať už pro dospělé či pro děti. Podzimní turné bude tedy mým regulérním návratem ke koncertům, kdy se lidé mohou rozhodnout, jestli si koupí lístek.

FOTO: Jan Handrejch , Právo

Trémou byste trpět neměla, vždyť v osmdesátých letech jste byla československá popová hvězda a máte za sebou velké koncerty a slávu. Táhlo vás to vůbec v počátcích k popu?

V dětství jsem prošla folklórními soubory a na lidovou školu umění jsem chodila na klasický zpěv, protože jiná možnost nebyla, ale k popu mě to táhlo odjakživa.

Můj o jedenáct let starší bratr sbíral desky a naproti našemu bydlišti v Ostravě byla prodejna Supraphon, ve které jsme měli známé a tím pádem jsme byli dobře informováni o tom, jaké novinky přišly a jestli jsou mezi nimi zahraniční nahrávky. Měli jsme doma velkou sbírku alb i singlů a v tom prostředí, za asistence popových písniček, jsem vyrůstala.

Jaký jste měla pocit, když na malé desce vyšel v roce 1982 vás první singl Já jsem já?

Samotné vydání jsem až tak neprožívala. Velký zážitek pro mě ale byl, když jsem se poprvé slyšela ve vysílání tehdejší rozhlasové stanice Hvězda. Na druhé straně singlu byla písnička Dívčí internát. Ta však byla pro Hvězdu moc divoká, a tak se hrála jen skladba Já jsem já. Vzpomínám si, že když jsem ji slyšela poprvé, hned po ní pustili píseň od Roda Stewarta. Říkala jsem si, že jsem se ocitla ve velice dobré společnosti.

Když se zpěvákovi v osmdesátých letech poštěstilo a jeho písnička se začala hrát ve státním rozhlase, jeho kariéra nabrala na obrátkách. Bylo to tak i ve vašem případě?

Bylo. Jakmile začali hrát jsem já, otevřely se mi dveře koncertům i do televize. Neměla jsem ještě doprovodnou kapelu, takže jsem to musela začít intenzivně řešit. V té době se už ale omě staral můj pozdější muž Ivo Pavlík a díky němu se věci začaly hýbat. Mně bylo dvacet, byla jsem takové telátko, které vlastně pořádně nevědělo, co se s ním děje. On však dobře věděl, na koho se obrátit, za kým jít a o co jde.

Kdy jste získala takříkajíc půdu pod nohama?

Nebylo to tak rychlé, ale jakmile jsme začali koncertovat se skupinou Supernova, respektive když lidé pochopili, že se na našich koncertech mohou pobavit a přicházelo jich stále více, začala jsem si být jistější. Měli jsme tolik vystoupení, že jsme se rozhodli koncertovat jenom od pondělí do pátku a mít pak volný víkend.

Jak jste se krátce po dvacátém roce života vyrovnávala s obrovskou popularitou?

Měla jsem vedle sebe Ivo Pavlíka, který mi neustále říkal, abych si nemyslela, že je to napořád, a že mohou přijít časy, kdy se mi přestane dařit. Svou obrovskou autoritou mě vedl k pokoře a nabádal mě, abych zůstala nohama na zemi. Myslím si tedy, že jsem nikdy nepodlehla pocitu, že jsem slavná a všichni se ze mě musí zbláznit. Užívala jsem si to, dělalo mi to dobře, ale měla jsem to pod kontrolou.

Mělo to také nepříjemné stránky?

Vždycky jsem byla ke svým fanouškům vstřícná a nevadilo mi ani to, že za mnou chodí po koncertech do šatny. Vážila jsem si jich a vnímala jsem to tak, že jim vycházím vstříc. Na jednom vystoupení v Praze na mě ale přišla krize a já jim musela říct, aby z té šatny odešli a nechali mě odpočívat. Tenkrát jsem zjistila, že to přestávám psychicky zvládat. Byla jsem strašně unavená. Dodnes si na ten okamžik vzpomínám.

Stejně tak vzpomínám na to, jak si jeden člověk zjistil, kde v Ostravě bydlím, a přicházel za mnou domů třeba i ve čtyři hodiny ráno. Vypadal psychicky narušený a já z něho měla obavy. Naštěstí jsem za sebou měla Ivoše, který tu věc řešil.

Chodily mi i anonymní dopisy s různými vulgárními nabídkami. Jeden mám dodnes schovaný, protože je opravdu unikátní. Jeho obsah se nedá zveřejnit, je velmi vulgární, jsou v něm drsné nabídky. Tenkrát ale nebyly žádné sociální sítě ani mobilní telefony, a tak se temné stránky popularity projevovaly vlastně jen v dopisech, které umělcům chodily poštou.

Co s vaší kariérou udělala sametová revoluce?

Úplně ji zastavila, což se ale stalo shodou okolností. Revoluce totiž přišla souběžně s plánem Ivoše a mým absolvovat v lednu 1990 poslední koncertní turné. Naše kapela rok předem věděla, že bude po všem a já skončím se zpíváním. Ivoš totiž dostal nabídku skládat hudbu ke kresleným filmům a my se měli stěhovat do Monaka, ve kterém sídlila společnost, která ty filmy produkovala. Tehdy se taková nabídka neodmítala, a tak jsme se skutečně odstěhovali. Jeli jsme tam s tím, že už se asi ke zpěvu nikdy nevrátím. Projekt, který byl před námi, byl totiž obrovský.

FOTO: Jan Handrejch , Právo

Jak to dopadlo?

Zažili jsme to, co zažila v devadesátých letech spousta Čechů. Firma, která filmy produkovala, rozjela podnikání tím, že nakoupila auta, oblečení, vybavení kanceláří a studia. Na vše si vzala úvěr a na filmy se v tom trochu pozapomnělo. Po necelém roce kvůli tomu naše mise v Monaku skončila.

Přestěhovali jsme se zpátky do Ostravy a já se vrátila ke zpívání. Začínala jsem však úplně od nuly, protože v té době lidé neměli o popové hvězdy z osmdesátých let zájem. Navíc se na nás zapomnělo, jelikož jsme byli rok mimo republiku.

U hudby jste ale zůstala…

Na počátku devadesátých let jsme zažili opravdu krušné chvilky. Já navíc svá vystoupení devalvovala tím, že jsem začala zpívat na akcích, na které se neprodávaly lístky a vstup na ně byl zdarma. Později se k tomu přidala vystoupení pro děti, ale o návrat k opravdovým koncertům se pokusím až letos na podzim, na turné s Věrou Špinarovou.

Je ale také možné, že si s kapelou Supernova díky těmto koncertům hezky zavzpomínáme a pak se všichni vrátíme k tomu, co jsme dělali doposud. Vůbec nemám představu, jak se to bude vyvíjet.

Máte obavy?

Trochu ano. Přece jen jsem s kapelou na koncertech víc než dvacet pět let nezpívala. V každém případě to ale zkusíme a věřím, že si energii a radost z muziky užijeme jak my na jevišti, tak i diváci, kteří nebudou litovat, že si koupili lístek a přišli. Na Best of albu, které vyšlo na začátku března, je jedna nová písnička a já věřím, že ona a k tomu průřez mými největšími hity posluchače potěší.