Ewan McLaren: Nemůžeme žít bez vize, kým chceme být

Zajímala mě komunita českých umělců. I když žádné české předky nemám, maminka poslouchala ráda Antonína Dvořáka a já jsem se během studia dozvídal o českých režisérech, filmech, meziválečné české divadelní avantgardě. Když jsem pak v Praze působil jako režisér, zjistil jsem, že mě nejvíc zajímají tvůrci, kteří vybočují z tradičních přístupů k divadlu. V Kanadě jsem proto absolvoval stáž produkce a po návratu do Prahy jsem začal dělat produkce nezávislých projektů, dva roky jsem byl v Alfredu jako produkční. Pak jsem se přihlásil do výběrového řízení a od roku 2011 jsem intendantem a programovým ředitelem.

Divadlo Alfréd ve dvoře otevřel v roce 1997 Ctibor Turba, jeden ze zakladatelů moderní české pantomimy, jako scénu pro mimickou práci. Ale z různých, i finančních důvodů je pár let poté zavřel. V roce 2001 je převzal spolek Motus a od té doby funguje Alfred v novém pojetí pro všechny druhy a žánry současné jevištní tvorby.

Jsme divadlo, které nemá vlastní soubor, ale poskytuje prostor nezávislým umělcům a souborům pro vznik nových projektů, v některých z nich pak funguje jako koproducent. Projekty si vybíráme na základě každoroční otevřené výzvy; ze zhruba třiceti projektů zvolíme sedm až devět a těm pak poskytujeme zdarma prostor na zkoušení, technickou podporu, PR, dramaturgickou i produkční konzultaci. Vznik nových projektů je většinou financován samotnými soubory z grantů. Pokud to lze, snažíme se ale pomáhat i finančně.

Spolupracujeme s umělci pohybujícími se mimo rámec klasických disciplín a žánrů. Naši diváci vědí, že neuvidí čistou činohru, pantomimu nebo cirkus, nechají se překvapit individuálními počiny a přístupy umělců. Při spolupráci vycházíme ze tří principů - prvním navazujeme na tradici inovace výrazových prostředků v českém umění, ať už je to meziválečná avantgarda nebo umělecká tvorba 60. let. Zajímá nás nejen přesah mezi divadlem a tancem, hudbou, pantomimou či výtvarným uměním, ale i neuměleckými obory, jako je antropologie, sociologie nebo počítačové inženýrství.

Druhým principem je odkaz na otevřenou společnost, možnost existovat svobodně mimo oficiální státní i komerční struktury a subjekty. Důraz je kladen na společenský dialog.

A třetí spočívá v kombinaci žánrů. To vše společně znamená uměleckou svobodu. Nejsme čistě experimentálním divadlem, ale dáváme prostor pro experiment umělcům z různých zemí. V posledních letech preferujeme středoevropskou a východoevropskou oblast.

Zcela určitě. I na letošním třetím ročníku Bazaar festivalu vystoupí umělci z postjugoslávských zemí, Polska, Rumunska, Bulharska, ale i Slovenska, Česka a Izraele. Zaměřujeme se na tuto oblast proto, že Praha a Česká republika je v současné době velmocí, co se týče možnosti otevřené spolupráce s umělci ze sousedních zemí. Takže pozvání pro tyto umělce vnímám i jako vklad země, kde jsou věci trochu svobodnější než jinde. V pátek například uvádíme v rámci Bazaar festivalu představení slovinského divadla Mladinsko a kontroverzního režiséra Olivera Frljiće Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně!, a to v čase, kdy kvůli Frljićově jiné inscenaci Klatwa (Prokletí) dochází v Polsku k aktivní snaze ho ztrapnit a jeho hlas umlčet.

Mým heslem této sezóny je Zpátky do reality. Domnívám se, že nastala doba, kdy bychom měli přestat zírat do mobilů, počítačů a sociálních sítí a začít opět vnímat svět kolem nás. V té realitě ovšem nemůžeme žít bez vize ani představy o tom, kým chceme být. Co se nabízí? Kterým směrem se může současnost vydat, aby po sobě nezanechala ruiny? To jsou otázky, které mě momentálně velmi zajímají. Z projektů letošní sezóny bych rád ještě zmínil spolupráci s věhlasným souborem Handa Gote o současném fenoménu pomsty Die Rache, nebo multimediální projekt Stereopresence pražské Mexičanky Cristiny Maldonado. Zkoumá v něm přítomnost, ve které se současně prolínají reálný svět s tím virtuálním.