Po Andrim, Amadeovi a Caligulovi je Peer Gynt další velkou rolí světové dramatiky, kterou s Čičvákem přivádíte na vinohradskou scénu. Je s nimi srovnatelný?

Je a není. Peer Gynt je zcela výjimečný úkol. Je to nejtěžší i nejkrásnější role, jakou jsem kdy hrál. Podobnost s Faustem vskutku není přehnaná.

Jaká je vaše zkušenost s Ibsenem? Pokud vím, zatím jste se s jeho dramatikou na jevišti nepotkal…

Je to tak. Ibsen mě ale vždycky moc zajímal, i přes to stigma těžkého a náročného čtení. Když jsem si přečetl Nepřítele lidu, překvapilo mě, jak moderní je to hra. Měl jsem pocit, že čtu politickou detektivku, jejíž argumenty se dají beze zbytku vztáhnout k dnešku.

FOTO: Petr Horník, Právo

Peer Gynt bývá rozdělován mezi mladého a staršího herce, protože obsáhne vlastně celý lidský život…

Ale my to tak nehrajeme, jelikož stárnutí té postavy pro nás není podstatné. Víc než o stárnutí jde o pocit životní skepse a únavy, která koresponduje s únavou ze zvládání té obrovité role během jediného večera.

Co dnes znamená Peerovo heslo žít sám pro sebe? Není to vlastně až příliš aktuální životní přístup?

To jistě je. A měli bychom rozlišovat mezi být sám sebou a být sám pro sebe. I když v naší umělecké branži to někdy až nebezpečně splývá. Mimochodem, nejhorší je, když herec začne zaměňovat chytrost postavy za chytrost vlastní. Může s postavou splynout sebevíc, ale když spadne opona, měl by se umět vrátit zpátky na zem.

Ale zpět k Peeru Gyntovi. Na té postavě si člověk uvědomí, že i on sám často jedná sám pro sebe, sobecky, na úkor ostatních, aniž by mu došlo, že jim tím ubližuje.

Znamená to, že jste v sobě objevil i Peerovy negativní rysy?

Samozřejmě, a bylo to kruté zjištění. Našel jsem v něm řadu temných styčných bodů se svým životem a dost mě to poznání zasáhlo. Ale bez něj bych tu postavu nikdy do hloubky nepochopil a neprožil. Stejně jako Peer Gynt se s odstupem dívám na pubertálního floutka, s nímž bych si dnes s větším rozumem a zkušenostmi moc rád popovídal. A třeba mu i pustil muziku, kterou skládám.

Peer Gynt nutí člověka prožít život pozpátku i dopředu. I když já se dopředu zatím moc nedívám, kam mě to foukne, tam půjdu. Ale rád bych při tom, pokud je to vůbec možné, zůstal sám sebou. Abych, až potkám na konci cesty svého knoflíkáře, dokázal s klidnou myslí být roztaven na lžíci neboli podstoupit soud, zda má existence na tomto světě měla vůbec nějaký smysl. Zvláště při vědomí pomíjivosti divadelní profese.

FOTO: Petr Horník, Právo

V inscenaci Peera Gynta figurujete také jako skladatel, který upravil scénickou hudbu Edvarda Griega. Jak moc jste do ní vstupoval?

Snažili jsme se ji co nejvíc zachovat a ctít. Nově ji nahrál Symfonický orchestr FOK pod taktovkou Tomáše Braunera. Dopsal jsem jen jedno vlastní číslo, takový trollí muzikál, a trošku jsme si s Griegovými krásnými melodiemi pohráli. Ale myslím, že docela citlivě. Nemám rád hudbu bez emočního obsahu. Takže bych řekl, že Griegova hudba ve své emotivní působivosti a melodičnosti v inscenaci dobře funguje.

Co byste divákům, kteří se rozhodují, jestli na Peera Gynta půjdou, vzkázal?

Aby se nezalekli jeho náročnosti. Nebudeme hrát Peera Gynta šest hodin, jak se kdysi hrával. A i když je v textu mnoho úžasných myšlenek, není to žádná filozofická sága, ale lidský příběh, ve kterém se najde i prostor pro komiku a tragikomiku.

Podobně jako třeba ve filmech Woodyho Allena. Vlastně je to takový allenovský život zmoudřelého průseráře.