Autoři si ze života Jana Masaryka, syna prvního československého prezidenta, předválečného vyslance v Londýně a poté ministra zahraničních věcí, vybrali tříletý úsek kolem mnichovské dohody. Skutečné události této tragické doby orámovali smyšlenou linií jeho pobytu na psychiatrické klinice v USA, kde se zpovídá židovskému lékaři, který utekl před nacismem.

Po řemeslné stránce, konkrétně z hlediska obrazového ztvárnění, velkorysé výpravy, výběru herců i práce s nimi, Masaryk rozhodně převyšuje domácí standard.

Výborné výkony kazí scénář

Roden hraje Jana s maximálním nasazením svého hereckého umění, výborný je Oldřich Kaiser jako Edvard Beneš, sympatické je i obsazení španělské herečky Arly Joverové do role Masarykovy lásky Marcie. Kamera s výborným nasvícením scén je bezchybná, rytmus děje souzní s rytmem hudby. Mimořádný film však přesto, především vinou scénáře, nevznikl.

Vyprávění skáče z roku na rok a z měsíce na měsíc, což je natolik nepřehledné, že se divák musí často orientovat spíše podle dat, uvedených titulkem v levé části obrazu, než podle toho, co se zrovna děje na plátně.

Postupně poznáváme člověka, který už dlouho bojuje se zátěží svého jména a s odpovědností, která je na něj v té souvislosti kladena. Chce být jen umělcem a bohémem, ale musí se zabývat politikou. Má rád ženy a bujaré večírky, ale mezi nimi musí vést složitá diplomatická jednání. Trpí bezmocí a pocitem vlastního selhání v souvislosti s Mnichovem, trápí ho zklamání z Beneše, kterého mu umírající otec doporučil jako rádce.

Pro intimní psychologické drama je to dobré téma, pro výpravný velkofilm, který se dotýká jedné z klíčových událostí našich dějin, je to – mírně řečeno – problém. Mezi oběma liniemi, osobní a společenskou, se totiž nepodařilo vytvořit dostatečně funkční vazbu. Chvíli se díváme na jednoho Masaryka, pak zase na druhého, a tak dokola. Mezitím se hroutí republika, postavená prezidentem zakladatelem, i film jako celek.

Muž, osamělý i v tom největším davu, propadá těžkým depresím z osobního dilematu umělec – politik i ze složitého vztahu k otci. Scéna, v níž mu u umírajícího T. G. Masaryka matka vyčte („Celý národ truchlí, a ty chlastáš“, a on jen umdleně odpoví: „Každý truchlí po svém.“), patří k emotivně silným okamžikům.

Naopak jednání o událostech, které zná v Česku každý školák, jsou vleklá, upovídaná, neozvláštňuje je žádný nápad, a snad mohou něco nového sdělit jen zcela nepoučeným divákům. Tedy velmi mladým a zahraničním.

Otázka ale je, zda jim budou rozumět, film přece jen jistou znalost postav a jejich postojů předpokládá. Scény z psychiatrické kliniky, kde se scénář nemohl opřít o skutečnost, naopak působí zbytečně. I bez nich bychom hravě pochopili, co Masaryka trápilo. Funkční uspořádání je tak tím hlavním, co scénáři chybí.

A i když se film ani v nejmenším nedotýká Masarykovy dodnes nevyjasněné smrti, právě scény z psychiatrie působí tak, že ten, kdo ví, že existuje možnost sebevraždy, se k této variantě nejspíš přikloní a možná se i podiví, že ji nespáchal dřív.

Masaryk
Režie: Július Ševčík, hrají: Karel Roden, Oldřich Kaiser, Arly Joverová a další. Česko/ Slovensko 2016, 113 min.

Celkové hodnocení: 60 %