Ten se v padesátých a šedesátých letech minulého století stýkal s teoretiky či historiky umění (Jiří Padrta), malíři a sochaři (Jan Koblasa, Mikuláš Medek), díky čemuž posunul vlastní fotografickou tvorbu od zavedených forem k originálnímu výrazu.

Jeho dílo je často spojováno s informelem preferujícím syrovou abstrakci, ale i existencialismem či surrealismem.

Kurátorka a autorka koncepce Pavlína Vogelová výstavy rozdělila snímky do několika samostatných kapitol. Jde především o téma města, přírody a duchovní dílny umělců. Každá z nich si v sobě nese vlastní autonomní poselství vyjádřené černobílými fotografiemi. Město je pojaté coby svébytný mikrokosmos, jenž charakterizuje nekonečný duel probíhající urbanistické devastace s archaickými fragmenty krásy. Například cyklus Mrtvé město z přelomu padesátých a šedesátých let je plný existenciální úzkosti z prožité zkušenosti zaznamenané na fotografický film a papír. Praskliny na polorozpadlých zdech, vytlučené vitráže chrámů či sochy s ulámanými hlavami a údy vyvolávají pocit totální beznaděje.

Karel Kuklík: Krajina návratů II, č.45, 1976.

Karel Kuklík: Krajina návratů II, č.45, 1976.

FOTO: katalog výstavy

Ten navíc akcentují i „portréty“ dávno zapomenutých a odložených věcí. Oprýskané nádobí, zašlé reklamní tabulky či přibité číslo domu na starých vratech působí jako němé vykřičníky rozostřeného a nenávratně uplynulého času.

Příroda symbolizuje naopak svobodu, která se rozvírá na horizontu jako křídla dravce. Ale ani takto pojatý abstraktní časoprostor není neomezený, protože i krajina naděje se nenávratně navrací k zániku a zamoření. Vzepjaté pokroucené větve stromů pokryté závojem pavučin či travin připomínají Lotovu ženu a vyjadřují neměnný proces věčného návratu.

Fotografie v poslední části expozice nahlížejí do duchovní dílny kolegů výtvarníků (Zrzavý, Šimotová, Sekal). Tento vhled není omezen na pouhý vizuální portrét, ale tvář dává do kontextu s momentkami z ateliérů, aby byl psychologický portrét dané osobnosti komplexní.

K tomu kurátorka zakomponovala mezi vystavené fotografie i trojrozměrné exponáty zmíněných výtvarníků. Nejexpresivněji působí bílý sádrový reliéf Ruce Evy Kmentové z roku 1968, zobrazující dlaň prostřílenou kulkami vojáků. Je to další forma vyjádření extrémního zážitku jako základního fenoménu prožívání světa.