Film vyhrál sekci filmů pro děti, ale působí spíše jako film o dětech pro dospělé…

My ho ani výlučně pro děti netočili. Vychází ze stejnojmenné knihy Moniky Kompaníkové, která je pro dospělé zajímavá právě oním dětským pohledem. Byli jsme překvapeni, že nás na Berlinale zařadili do sekce filmů pro mladší děti, a ne do Generace 14plus. Ale na projekcích, na kterých bylo mnoho dětí, jsme s úžasem pozorovali, že film sledovaly s velkým zájmem. Měli jsme ohromné aplausy a po filmu spoustu otázek.

Jaký je ve filmu podíl skutečnosti a fikce?

Je inspirovaný skutečnou událostí, která se stala v Česku. Monika Kompaníková o ní četla stručný článek v novinách. Podobně stará dívka sebrala dítě v kočárku a začala si hrát na jeho mámu. Monika o tom napsala knihu, která není dokumentárním dramatem. Je ale zajímavé, že poté, co vyšla, se Monika s několika takovými případy setkala.

Co bylo nejzajímavější na besedách po filmu?

Ukázalo se, že náš záměr natočit film z pohledu dětí tak, aby si do něj dospělí diváci vnášeli vlastní pohled, byl šťastný. Děti vidí řadu věcí z jiného úhlu, ta konfrontace je zajímavá a věřím, že i přínosná pro obě skupiny. Dospělí ve skutečnosti mnohdy vidí děti velmi romantizujícím pohledem, například pokud jde o to, co by měly a neměly vidět, co je zajímá. Často se děti například ptaly malého Matúše Bačišina, co ho na natáčení bavilo nejvíc. A když odpověděl, že šťourání klackem do mrtvé kočky, řičely nadšením.

Ústřední zápletka navzdory tomu, že se opravdu stala, působí neuvěřitelně a navzdory tomu, že ukazuje zoufalý čin dítěte, nepůsobí depresivně.

To je pozitivní motiv filmu. Přestože se dětem děje leccos, jejich psychika si s tím umí poradit, zpracovat to tak, aby si i z těžké situace odnesly do života něco dobrého. Děti velmi upřímným a pro dospělé šokujícím a neuvěřitelným způsobem dokážou najít cestu z problémů.