Festival vznikl z podnětu amerického důstojníka Oscara Martaye do určité míry i jako zábava pro americké vojáky v Berlíně. Ale příprava takové události chvíli trvá, a tak první ročník zahájil až 6. června 1951 Hitchcockův film Rebecca a jeho hlavní herečka Joan Fontaineová byla i jeho první hvězdou.

Postupem let se pak Berlinale vyprofilovalo na jednu z nejprestižnějších filmových přehlídek na světě a Zlatý medvěd se stal jednou z nejžádanějších filmových sošek. Mimo jiné i proto, že se festival dlouho konal v čase vyhlašování oscarových nominací (změnil to až časový posun Oscarů), což přivedlo zejména v osmdesátých a devadesátých letech do soutěže velké americké hity jako Rain Man, Tanec s vlky a řadu dalších.

Ve stejnou chvíli, kdy byly nominace vyhlášeny, se totiž na tyto filmy soustředila pozornost světových médií prostřednictvím festivalu a to byla pro studia de facto reklama „zadarmo“. Navíc bylo samozřejmě výhodné vstupovat do finále oscarového klání s cenami Berlinale.

To ale zároveň vyneslo velkou – a nakonec likvidační – kritiku dlouholetého a často kontroverzního ředitele Berlinale Moritze de Hadelna za to, že dělá z festivalu „mys Canaveral, odkud pohodlně startují jarní americké rakety“. Však také jeho nástupce Dieter Kosslick už od svého nástupu dodnes bedlivě dohlíží na to, aby to výběrová komise s americkými filmy nepřehnala a aby skladba byla korektní pokud možno na všechny strany.

 Americká herečka Gillian Andersonová představila historické drama Viceroy House.

Americká herečka Gillian Andersonová představila historické drama Viceroy House.

FOTO: Reuters

Politika a film

Od počátku a dodnes má Berlinale také političtější charakter než většina ostatních filmových přehlídek. Jako západoberlínský festival – se vším, co město „za zdí“ znamenalo, a jako most mezi oběma světy – dával prostor i filmům ze socialistických zemí, přivítal gorbačovskou perestrojku a například v roce 1987 ocenil sovětského režiséra Elema Klimova společně s Jackem Valentim, dlouholetým prezidentem Americké filmové asociace, která sdružuje všechna velká studia. Hned po pádu zdi pak festival expandoval do obou částí města.

Čas plynul s většími či menšími politickými stopami, ale vždy tu nějaké byly. A letos se nedal zahanbit berlínský primátor Michael Müller, když hned při zahájení řekl Berlíňanům známou větu „Nikdy více by neměly zdi dělit lidi“ a připomněl, že právě rozdělením města zdí tu lidé mimořádně trpěli. Což byla samozřejmě narážka na plány prezidenta USA Donalda Trumpa postavit vysokou zeď podél celé americko-mexické hranice.

Trumpa a jeho politiku dál zmiňují na festivalu i mnozí hosté. Například herec Steve Coogan, který společně s Richardem Gerem ztvárnil jednu z hlavních rolí ve filmu Večeře, o své postavě na tiskovce řekl, že „je to sice psychicky narušený člověk, ale ve srovnání se současnou situací ve Spojených státech je to jenom slabý čaj“.

A Gere, bojovník za lidská práva v Tibetu, zase využil návštěvu Berlína ke schůzce s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, aby si s ní pohovořil „o současné situaci“ v této čínské provincii.

Svět ve filmu, film ve světě

To, že se stav současného světa a jeho problémů odráží ve filmech, a to nejen v hlavní soutěži, ale napříč sekcemi celého programu, který čítá dohromady na čtyři stovky filmů, je běžná a samozřejmá věc nejen v Berlíně.

Jedním z takto vypjatých filmů je letos například i koprodukční snímek polské, světově proslulé režisérky Agnieszky Hollandové Přes kosti mrtvých. Natočila ho podle románu známé polské spisovatelky Olgy Tokarczukové, na scénáři s nimi spolupracoval český scenárista Štěpán Hulík (Hořící keř) a jednu z podstatných rolí ztvárnil Miroslav Krobot.

Miroslav Krobot, představitelka hlavní role Agnieszka Mandatová a režisérka filmu Přes kosti mrtvých Agnieszka Hollandová.

Miroslav Krobot, představitelka hlavní role Agnieszka Mandatová a režisérka filmu Přes kosti mrtvých Agnieszka Hollandová.

FOTO: Reuters

Film, jehož hrdinkou je energická učitelka angličtiny důchodového věku a zároveň značně agresivní ochránkyně zvířat, se odehrává v Klodsku, které režisérka považuje za určitou metaforu střední Evropy. „Stýkají se tam hranice Česka, Německa a Polska, je to místo označované jako země nikoho. V tom je zároveň určitá symbolika, protože ani zvířata nemají vlast,“ řekla po projekci Hollandová, která společně s autorkou chtěla poukázat na spor mezi člověkem a přírodou a podtrhnout nutnost starat se o slabší. „Ať jsou to zvířata, ženy, nebo libovolné menšiny,“ řekla Tokarczuková a dodala, že by filmem chtěla vyvolat v Polsku diskusi, neboť situace v otázce ochrany přírody je tam podle ní neudržitelná.

Kalendář myslivosti, který i tam kdysi – jako ve většině civilizovaných zemí – platil, se legislativně změnil ve prospěch práv myslivců proti zvířatům. Lovci mohou lovit všude a lidé, kteří jdou do lesa v době honu, mohou být dokonce popotahováni za rušení lovu.

„Vím, že lidé loví zvěř jako potravu odjakživa, uvědomuji si mnoho souvislostí, ale jsem přesvědčena, že když se zabíjení stane koníčkem, je to špatné,“ uzavřela Hollandová.