Nadace Život umělce udělila Miškovi v roce 2005 Senior Prix. Za zásluhy v oblasti kultury získal od německého města Baden-Baden čestné uznání. Před rokem převzal od ministra Daniela Hermana ocenění ministerstva kultury – byl jmenován Rytířem české kultury. Smuteční oznámení označuje divadelníka jako renesanční osobnost patřící k českému i evropskému divadlu. „Jeho vášeň pro divadlo byla obrovská, i na scénách Městských divadel pražských vytvořil řadu legendárních inscenací,“ uvádí se v něm.

František Miška se narodil 27. srpna 1919. V 17 letech se stal členem Divadelního kolektivu mladých, avšak v roce 1941 byl odvezen spolu s dalšími muži do Terezína, aby připravili „město“ pro internaci Židů. Tady pro něj divadlo získalo novou přitažlivost. Recitoval a hrál v divadelních představeních, vystupoval v Šenkově kabaretu. Po Osvětimi následovaly další koncentrační tábory, osvobození se dočkal v Buchenwaldu.

František Miška na archívním snímku s ministrem kultury Danielem Hermanem, který mu v rámci festivalu Mene Tekel v Praze předal ocenění Rytíř české kultury.

František Miška na archivním snímku s ministrem kultury Danielem Hermanem, který mu v rámci festivalu Mene Tekel v Praze předal ocenění Rytíř české kultury.

FOTO: Michal Krumphanzl, ČTK

V roce 1945 odešel Miška do kladenského divadla, kde poznal svou budoucí ženu, herečku Ludmilu Píchovou. Na základě ztvárnění Malvolia ve Večeru tříkrálovém a Carnota ve Hře o lásce a smrti dostal nabídku z Národního divadla, avšak odmítl ji. Režisér František Čáp ho v roce 1947 obsadil do hlavní role ve filmu Muzikant, po kterém následovaly další snímky.

Přesto se jeviště nevzdal. Byl v angažmá v Realistickém divadle, v Divadle Státního filmu a od roku 1951 v Městských divadlech pražských. Později začal také režírovat. Úspěšně se uvedl v Plzni (1964) a poté prokazoval v Městských divadlech pražských svůj talent i profesionalitu. Výjimečnou inscenací se stala hra Čtrnáctý hrabě Gurney, která dosáhla 116 repríz a teprve zákaz ukončil její uvádění. Dürrenmattova úprava Fausta byla událostí a soustředila v sobě Miškovy režijní schopnosti: pevný názor na text, přesnost v použití prostředků, lehký ironický nadhled a soustředěnou práci s herci.

Na začátku 70. let se Miškovi otevřela nová divadelní etapa. Po hostování v Düsseldorfu (Ženitba) následovaly scény ve Wuppertalu, Hamburku, Münsteru, Bonnu, ale i v Basileji a Paříži. Zahraničí hostování završil na 13 let jako umělecký šéf divadla v Baden-Badenu. Po návratu následovaly pohostinské režie v Městských divadlech pražských i jinde. V letech 2003 až 2006 byl uměleckým šéfem v příbramském divadle.