Pocházela z opavské rodiny židovského velkoobchodníka a vídeňské operní zpěvačky, v létě roku 1938 se rodina přestěhovala do Prostějova. Za okupace byla nacisty deportována do Terezína, kde se setkala s řadou vynikajících umělců a účastnila se tamního hudebního života. Zpívala ve sboru legendární terezínské premiéry opery Hanse Krásy Brundibár. Uchování památky na terezínské skladatele a jejich popularizaci se věnovala po celý život. Napsala knihu vzpomínek Do Terezína a zpět.

Po válce absolvovala studium hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v roce 1958 operní režii na HAMU. Od roku 1957 byla zaměstnána v Divadelním ústavu v Praze. Kromě kritické a historické činnosti vedla jako umělecká šéfka v letech 1991 - 95 operní soubor Národního divadla v Praze, který v její péči nastoupil slibnou cestu k modernímu výrazu i evropské kvalitě.

Její životní osudy zachytil televizní dokument Ještě jsem tady. Poslední rozloučení s Evou Herrmannovou se koná v pátek 17. února od 13 hodin na židovském hřbitově v pražských Olšanech