Před deseti lety jste stoupal po červených schodech Cannes jako hlavní postava filmu Maďara Bély Tarra Muž z Londýna, letos jste šel po červeném koberci Berlinale ve filmu Agnieszky Hollandové. Jak si váš našla?

Ani nevím... Měl jsem menší roli v Hořícím keři, ale jinak než pracovně jsme se nikdy nepotkali, sám jsem byl překvapen. Asi si mě pamatovala, ale také to možná dost vyplynulo z polsko-české koprodukce.

Kdo je ve filmu vaše postava?

Stručně řečeno je to trochu fanaticky zelený etymolog, který se čirou náhodou zaplete do příběhu a naváže vztah s hlavní postavou. Film je ale žánrově dost těžko zařaditelný. Je to detektivka, thriller s prvky černého humoru, feministický film, trochu i fantasy. Ale román je v Polsku velmi populární, a to, že se film se žánrem moc nepáře, je pěkné.

Jaká byla práce s Hollandovou, která žila na konci šedesátých let v Praze, kde studovala FAMU? Je v ní pořád ještě cítit spřízněnost s českým prostředím?

Určitě. Myslím, že z pobytu v Praze na FAMU v osmašedesátém roce pořád vychází. A přestože komunikace při natáčení probíhala v angličtině, například se mnou mluvila česky. Pracuje se s ní dobře, sama říkala, že takhle těžký film ještě netočila, a proto ji to dráždilo jako výzva. Ale bylo vidět, že ví, co chce.

Na podzim bude mít premiéru váš druhý celovečerní film Kvarteto, který jste napsal a režírujete ho. Jak jste daleko?

Film je hotový. Byla to hezká práce, inspirovaná skutečným smyčcovým kvartetem. Spěchám z Berlína domů, protože děláme muziku, která je v něm samozřejmě velmi důležitá.

Máte za sebou řadu filmových rolí, ale myslím, že pro hodně lidí jste pořád synonymem Dejvického divadla. Už před lety jste sice předal místo uměleckého ředitele, ale pořád v něm hrajete. Chystáte něco nového?

Ještě budu režírovat náš vlastní společný projekt s La Putykou. A dál uvidím. Jsem rád, že si mohu hodně pečlivě vybírat. Když chci psát, nemohu ani brát moc jiné práce – nejde to dohromady.