Komické opery jako tato bývají uváděny v češtině, aby si diváci vychutnali všechny špílce, vtipy a jedovatosti. Ve Stavovském divadle v Praze se ale hraje italsky, přestože název Poprask v opeře, převzatý z českého překladu Jiřího Jorana ze 70. let, napovídá něco jiného.

Údajně se tak děje kvůli turistickému publiku. Kolik z turistů ale ovládá italštinu natolik, aby tuto vstřícnost ocenilo? Ostatní jsou odkázáni na špatně čitelné a nudné titulky vysoko nad jevištěm, takže představení připomíná tenisový zápas, jen s tím rozdílem, že si vykroutíte hlavu shora dolů.

Anebo si doma v klidu přečtete libreto, které vtipně (a bohužel jen do programu) přeložila Marie Kronbergerová. Smysl divadelní komunikace je tím ale zcela popřen.

Humor poněkud přízemní

Svěřit dílo, jež paroduje svět opery, neopernímu režisérovi, je hodně riskantní sázka. A to i přesto, že Radim Vizváry je skvělý autorský mim a tanečník a že na choreografii spolupracovala další pozoruhodná osobnost pohybového divadla Miřenka Čechová.

Na první premiéře zpíval matku Agatu Roman Hoza, obklopen snaživými cvičenci.

Na první premiéře zpíval matku Agatu Roman Hoza, obklopen snaživými cvičenci.

FOTO: Patrik Borecký

Parodie operního světa tak vyšla bohužel naprázdno, včetně nabídky parodie operních stylů - ať už šlo o opery Flotowa, Donizettiho anebo barokní operu, po jevišti neustále plula nelogicky Lohengrinova labuť anebo se mátožil televizní balet s obligátním dýmem.

Vizváry přesadil operu z jejího živného prostředí do jemu bližší tělocvičny, pánský sbor proměnil v sokolské cvičence doplněné tanečníky a mimy. Už při předehře vypůjčené z Donizettiho opery Rosmonda d’Inhgilterra se tak skáče přes kozu a provozují prostná. Ale jinak z této přesazby nevytěžil režisér o mnoho víc než stereotypní padání z vysokých žíněnek, přiskřípnuté pánské přirození při posedu na koni, mávání zplihlým molitanovým mečem s rovněž „humorně“ sexuálními náznaky a neustálé pošilhávání pod sukni primadony. Přitom Vizváryho obrazivá choreografie ve Špinarově inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu slibovala mnohem více. Bohužel zůstalo u primitivní a občas i vulgární komiky.

Parodie chtěná nebo nechtěná?

Donizettiho Viva la mamma je ale především belcantovou operou s náročnými áriemi a hravými ansámbly. Ani v tomto smyslu nenaplnila inscenace pod taktovkou Enrica Dovica očekávání. Ne že by Kateřina Kněžíková v roli primadony Darii árii nezazpívala dostatečně precizně, a Josef Moravec si jako německý tenorista Guglielmo svou roli neužíval, ale potvrdilo se, že kdo chce něco parodovat, musí to hodně dobře umět. Jenže z jeviště zněly rytmicky rozházené, nesezpívané ansámbly, v nichž se zpěváci honili vzájemně i s orchestrem, který zněl až příliš ryčně, zběsile a bez donizettiovské jiskřivosti. A občas se ze zpěvu nedalo poznat, zda jde o chtěnou parodii anebo nechtěnou neumělost.

Barytonista Marek Gurbaľ v roli matky Agaty byl na druhé premiéře natolik nevýrazný, že se mu po celou první část nikdo nezasmál. Trochu to vylepšil po pauze při parodii opery i baletu, ale při vzpomínce na mladého Bohuslava Maršíka v této roli na prknech Národního divadla se nutně dostaví zklamání a nostalgie.

Po režijně znásilněné Tosce je Poprask v opeře dalším vážným otazníkem, pro koho a jaké operní inscenace vlastně Národní divadlo uvádí a preferuje. Jistě, na druhé premiéře se našli i jásající diváci. Ale také se bučelo a prázdné řady svědčily o hromadném odchodu o přestávce.

Gaetano Donizetti: Poprask v opeře

Hudební nastudování a dirigent Enrico Dovico, režie Radim Vizváry, choreografie Miřenka Čechová, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Petra Vlachynská, světlený design Karel Šimek, sbormistr Martin Buchta, dramaturgie Beno Blachut ml. Premiéry 9. a 10. února ve Stavovském divadle, Národní divadlo, Praha.

Celkové hodnocení 35 %