Většina exponátů pochází ze sbírky bývalého ředitele televize Nova Vladimíra Železného, celek pak doplňují vybraná díla z kolekce sběratelky Medy Mládkové. Výstava je obsáhlá. S výjimkou stálé expozice Františka Kupky se rozprostírá ve všech prostorech bývalých Sovových mlýnů, které budou do 23. dubna zaplněny stovkami obrazů a soch, jež dokumentují, jak do českého prostoru pronikly informel, pop-art, groteska, nová figurace, op-art a kinetické umění.

Přijetí této tvorby některými výtvarníky občas připomene odkaz Emila Filly, který v Praze na podzim opakoval to, co na jaře vymyslel v Paříži Pablo Picasso, což tak nějak patří k zavedené tradici českého modernismu.

Když měl nejvýznamnější teoretik této doby Jindřich Chalupecký mezi malíři a sochaři vybrat pro velký německý projekt dějin umění Propyläen Kunstgeschichte originální české tvůrce 60. let, zvolil Jiřího Koláře, Mikuláše Medka, Milana Knížáka, Karla Malicha, Stanislava Kolíbala, Adrienu Šimotovou a Evu Kmentovou. V podstatě to jsou i nejvýznamnější osobnosti současné pražské výstavy.

Jejich tvorba je zastoupena i zásluhou kurátorky Heleny Musilové dobře vybranými a působivými díly. Zajímavých osobností však je nicméně víc, od poetického uměním Jiřího Johna přes asambláže Jana Kolblasy a Theodora Pištěka, počítačové kreace Zdeňka Sýkory až po osobnosti české grotesky, které aktuálně reagovaly na dobové společenské dění.

Šedesátá léta jsou obecně na výstavě v Sovových mlýnech představena jako doba kvasu a tvůrčího nadšení, kdy se protnuly příznivé společenské a kulturní okolnosti, které umožnily otevřít stavidla nijak necenzurované umělecké tvorby. Výrazně je připomenuta také reakce výtvarníků na srpnovou okupaci v roce 1968. Jejím symbolem je emotivní reliéf Evy Kmentové: otevřené lidské dlaně prostřelené kulkami ze samopalu. Škoda že v této části chybí třeba fotografie Josefa Koudelky.

Jednoznačně je ukázáno, že šedesátá léta se stala důležitým předělem v českém umění a vzpomínka na ně zůstávala impulzem pro to, co mělo následovat a povětšinou bylo skryto očím široké veřejnosti. Ona zatracovaná normalizační léta měla totiž vedle mnoha negativ jedno obrovské pozitivum: umělci se upnuli k výtvarnému umění jako osobitému vyjádření sebe sama.

Kšeft, módnost a efektnost šly stranou, nahradila je autentičnost a snaha o výraznější původnost. Vystavovat se tato tvorba nesměla, ale v ateliérech fakticky existovala. A bylo tady i široké zázemí. Při Českém fondu výtvarných umění bylo tehdy evidováno přibližně pět tisíc pět set výtvarníků žijících na volné noze ve svobodném povolání.

Zajímavé je, že nepovšimnuti sběrateli zůstali ti, jejichž originalitu na Západě nejen oceňují, ale dokonce adorují. Jde především o české ateliérové sklo Reného Roubíčka nebo Stanislava Libenského, jejichž díla (na rozdíl od tzv. českého informelu) najdeme vystavena ve stálých sbírkách velkých uměleckých muzeí v Německu, Velké Británii nebo USA. Výrazný respekt získala tehdy i česká scénografie, restaurátorství, textilní tvorba, užitá grafika, loutkový film a fotografie.

Je plně pochopitelné, že takto široký obraz nemusí být nutně v hledáčku soukromých sběratelů, jejichž výběr je určován jejich osobním vkusem a zájmem především o obrazy. Takže výstava v Museu Kampa je sice atraktivní a zajímavá, ale na zhodnocení přínosu 60. let pro české umění se stále čeká.

Nicméně je to spíše úkol pro velké instituce, jako jsou Národní galerie nebo Moravská galerie v Brně. Příliš mnoho zubů by však k tomu mohlo být dobrým podnětem.

Příliš mnoho zubů
Museum Kampa Praha, do 23. dubna, denně od 10 do 18 hodin

Celkové hodnocení: 80 %