Jak jste se dostal ve svém životě k literatuře?

Objevil jsem ji už jako teenager. Pamatuji si, jak jsem četl norského autora Knuta Hamsuna. Bylo mi tehdy čtrnáct let a byl pro mě zjevením. Hned jsem pocítil, že chci dělat stejnou práci, že chci vyprávět příběhy a psát romány. Neměl jsem na výběr, byl jsem tím posedlý.

Které další autory máte rád a proč?

Je jich mnoho. Dovolte třeba zmínit některé klasiky, kteří mě vždy mým životem provázeli. Jsou to například Selma Lagerlöfová, matka magického realismu a také velká znalkyně švédštiny, August Strindberg a jeho kreativní šílenství či Thomas Mann a jeho Buddenbrookovi. Psychologické portréty lidí nikdo jiný zatím nenapsal lépe.

Svůj první rukopis Nomaderna jste přivezl z Indie. Co vás tam k jeho napsání inspirovalo?

V devatenácti letech jsem zrovna skončil vojnu a někdo mi řekl, že v Indii lze žít za pár dolarů denně. Pomyslel jsem si, že to je perfektní. Jel jsem tam, abych žil co nejlevněji, a tím jsem si kupoval čas na psaní. A samozřejmě z toho nakonec byla kniha o tom, jak mladý Švéd jede do Indie, aby napsal knihu.

Později jste žil také v Madridu. Inspiruje vás k psaní vaše cestování?

Bývalo to tak. Své první dvě knihy jsem napsal v podstatě na cestách. Ale časem se pro mě stala důležitější rutina. Dnes téměř neopouštím svou kancelář.

U nás v poslední době vyšly dvě vaše detektivky. Pohybujete se jako autor i v jiných literárních žánrech?

Ano, a věřím, že v češtině vyšel i Příběh podivuhodné lásky. To jsou mé kořeny, romány. Detektivní příběhy jsou pro mě v podstatě nový začátek. A připouštím, že velmi vzrušující začátek.

Své detektivní thrillery Chlapec ve stínu a Svině jste napsal a ve Švédsku vydal pod pseudonymem Lucifer. Proč?

Pseudonym je špatné slovo. Lucifer je spíš přezdívka, mé druhé já. Udělal jsem to, abych oklamal sám sebe a vystoupil ze své komfortní zóny.

Svým způsobem jsem předstíral, že jsem někdo jiný, že to nepíšu já. Díky tomu jsem uvažoval odlišně a napsal jsem věci, které bych normálně nenapsal.

Budete na literární scéně dál pokračovat i jako Lucifer?

Proč ne? To jméno se mi líbí, znamená světlonoš. Chtěl jsem osvítit své čtenáře a přiblížit jim horory, které nás všude ve světě obklopují. Detektivní romány jsou pro to skvělým žánrem.

Carl-Johan Vallgren je i rockový hudebník a zpěvák. Především se však cítí být spisovatelem.

Carl-Johan Vallgren je i rockový hudebník a zpěvák. Především se však cítí být spisovatelem.

FOTO: archív Moba

Jako zpěvák jste vydal několik sólových rockových alb. Co vás na hudbě přitahuje?

No, nikdy jsem se nedostal do hitparád, jestli se ptáte na tohle.

Ale mám své fanoušky a publikum. Hudba je pro mě spíš hobby, asi takové, jako jsou pro jiné lidi šachy nebo tenis. No a náhodou jsem na hudební scéně i trochu známý. Ale především jsem spisovatel. To je má profese a život.

Mohou se rockový a literární svět vzájemně inspirovat?

Když to zjednodušíte, v obou případech jde o vyprávění příběhů. A to je pro mě jediné podstatné. Vyprávět lidem dobré příběhy. Takže se inspirovat mohou.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: