„V roce 2008 jsme kapelu založili jako vedlejší projekt,“ říká Právu Jozef Vrábel, jenž si tehdy jako hudebního kolegu vybral Juraje Podmanického. „Neměli jsme žádné plány, byla to pro nás zábava a legrace. Dnes si myslím, že je dobře, že to tak bylo. Když se pak dostavil první kladný ohlas a další přibývaly, přišla i očekávání. A když jsme v roce 2010 vydali první album Noční jazdci, mnoho lidí nám řeklo, že se dostaneme daleko.“

Jeden český recenzent o nich dokonce napsal, že jsou druhý Elán. „Taková očekávání ale nemáme,“ usmívá se Vrábel.

Druhé album Modrý jazyk vyšlo v roce 2013, tedy v době, kdy už přijali jako fakt, že pro ně Billy Barman mnoho znamená, a byli už regulérní kapelou.

„Po vydání druhé desky se to trochu zastavilo. Měli jsme tvůrčím krizi, kterou beru na sebe. Hodně jsem se flákal. Potom jsme ale udělali soustředění na chatě a začaly vznikat písně pro třetí album. Myslím si, že tendence jsou stále vzestupné, a dokonce mě napadá, jestli to, co jsme přinesli na nové desce, není náš strop. Na mysli mám strop alternativní hudby. Slovenská mainstreamová rádia naše písně nehrají.“

Podle Vrábela nicméně Billy Barman ambice pořád mají. „Otevíráme nové území, Českou republiku. Tady nás nezná a nerespektuje tolik lidí jako na Slovensku. Díky tomu máme kam jít a pro co pracovat,“ tvrdí.

Zatímco na prvních dvou albech bylo patrné, že v hudbě i textech má silnou pozici nadhled, Dýchajúce obrazy jsou vážnější. „Je to dost osobní album, i my už jsme starší a vážnější,“ konstatuje Podmanický.

„Vůbec netuším, kde se to v nás stalo, protože v našich životech se toho tolik nezměnilo. Navenek jsme stále veselí, ale uvnitř nás se odehrávají dramatičtější věci,“ doplňuje Vrábel. „Mám pocit, že když kapela napíše serióznější písničku, lidé to berou jako větší umění. Osobně si však myslím, že i veselé skladby mohou být kvalitní. Napsat jakoukoli písničku je obrovský kumšt.“

O tom, že jdou správnou cestou, je přesvědčil první singl z nového alba nazvaný Mladým chýba vojna. Ohlas na něj byl nesmírně pozitivní a kapele díky tomu takříkajíc narostla křídla.

„Řešíme, jak bude naše muzika na lidi působit. Jožko třeba při skládání hraje na kytaru a já zkouším, jestli se na tu písničku dá skákat. Hudbu děláme primárně pro lidi, ne pro sebe,“ přiznává Podmanický. „Lidé nám to pak vracejí na koncertech. Jejich pozitivní vibrace na pódiu doslova cítíme. A když se na mě mračí třeba jen jeden člověk, kazí mi to náladu.“

V textech jsou zaznamenány příběhy a obrazy, které Podmanický a Vrábel prožili se svými přáteli a rodinami. Píší je oba a neřeší prý, co který pro toho druhého znamená.

„Je tam písnička Sloboda. Vznikla jako jedna z posledních a dlouho neměla název. V textu bylo slovo svoboda a já jsem si uvědomil, že je to výraz, který je pro mě v něm důležitý. Prosadil jsem, aby se jmenovala Sloboda, Juraj si tím nebyl moc jistý. Když jsem pak přemýšlel o dalších skladbách, ukázalo se, že téma svobody je ve většině z nich nějakým způsobem zakotveno,“ vysvětluje Vrábel.

„Svobodu ve svém životě cítíme. V tvorbě i soukromí,“ dodává Podmanický. „Máme ji, to je jasné. Nejsme si ale jistí, jestli si jí vždy dostatečně vážíme a víme, jak s ní naložit.“

Billy Barman jsou kapela, kterou by si měli fanoušci alternativního rocku v České republice dobře poslechnout. Aktuální album je totiž v mnoha ohledech inspirující. Hlavně pro život.