Jeden z nejsilnějších příběhů přináší třiasedmdesátiletý soustružník a nástrojař Vladimír, který rád tancoval rock´n´roll, jenž však byl na přelomu padesátých a šedesátých let zakázaný coby zkažené kapitalistické umění. Každou sobotu ho proto zadržela na Václavském náměstí Veřejná bezpečnost. Ve stejné době propukl v Číně hladomor kvůli neuvážené politice Velkého skoku vpřed, kdy se prováděla industrializace za každou cenu. Tehdy se narodila Wen.

„Nemůže samozřejmě srovnávat hladomor a zakázaný rock´n´roll, ale tyto okamžiky byly pro nás důležité při vytváření napětí a kladení otázek, co to znamená, když je něco zakázané, co to s vámi udělá, jak vás to posune vpřed,” uvedla jedna z režisérek Jana Svobodová a dodala: „Hledali jsme paralely a před premiérou vidím, jak do sebe osobní příběhy zapadají, protože každý přináší svůj osobní příběh.“

Záběr ze zkoušky na představení Obyčejní lidé

Záběr ze zkoušky na představení Obyčejní lidé

FOTO: Divadlo Archa/Jakub Hrab

Svobodová dále uvedla, že si uvědomovala, jak některá data byla důležitá v životě obou: „Vedli jsme mnoho diskuzí, shodli jsme se na principech, jak stavět divadelní představení, ale také jsme se dotýkali naší a jejich komunistické minulosti. Našli jsme určité okamžiky v životě, o kterých bylo zajímavé mluvit. A ty zmiňujeme na scéně, samozřejmě, že nejdůležitější je rok 1989 (kdy ve východní Evropě padl komunismus a v Číně byl potlačen protest na Náměstí nebeského klidu). Taky se ukázalo, že když Vláďa tančil svůj slavný rock´n´roll, někde v Číně se narodila Wen.“

Wen Hui, která v devadesátých letech založila jeden z prvních čínských nezávislých tanečních souborů Living Dance Studio, zažila kulturní revoluci a studentské protesty. Vzpomíná na to i na scéně, i když avizované v programu to není, protože to by mohlo vyvolat nežádoucí pozornost úřadů pro případné uvedení Obyčejných lidí v Číně.

Wen Hui v představení Obyčejní lidé

Wen Hui v představení Obyčejní lidé

FOTO: Divadlo Archa/David Kumermann

Před premiérou odpověděla Wen Hui Novinkám na několik otázek.

Budete představení hrát i v Číně?

Přála bych si to.

Změníte něco pro Čínu?

To se uvidí, Musejí to vidět lidé z divadelních kruhů, ne cenzoři, a říci, co je možné, a co ne. (K tomu dodala Jana Svobodová: „Neumíme posoudit, co je, a co není povoleno v dnešní Číně.”)

Je pro vás svoboda důležitá?

Ano, rozhodně je důležitá, pro mě, pro příští generaci, pro každého.

Mám ale zkušenost, že bez úplné svobody je umění zajímavější.

To je pravda. Máme stejnou zkušenost v Číně. Zejména ve výtvarném umění v osmdesátých a na počátku devadesátých let začínali v Číně nezávislí umělci. A byli velmi silní. Jak rostla ekonomika a přijížděli lidé ze Západu, malíři bohatli a ztráceli svou kvalitu a energii. Ale přejeme si lepší společnost, a to je nejdůležitější. A když budeme mít svobodu, bude společnost lepší.

Jaké je postavení nezávislých umělců v Číně?

Nyní jsou v Číně dva umělecké světy, oficiální a nezávislý, nezávislí umělci si dělají, co chtějí. Pokud ale chcete vystupovat, potřebujete povolení. Někteří nezávislí umělci se o povolení nestarají, ale nemohou pak prodávat lístky. Nyní je větší ekonomický tlak než politický, politika využívá ekonomické moci. Když nemůžeš prodávat lístky, nikdo představení neuvidí. Nikdo o něm nebude ani vědět. Loni jsme uvedli jedno představení, které nemělo povolení. Konalo se, ale nebylo velké. Ale pořád tu jsou lidé, kteří mohou napsat článek. Moje představení Red (které otevřeně mluví o kulturní revoluci) jedny pekingské noviny ho označily na nejlepší inscenaci, i když se hrálo jen v Muzeu moderního umění v Šanghaji a v Goethe institutu v Pekingu.

Záběr ze zkoušky na představení Obyčejní lidé

Záběr ze zkoušky na představení Obyčejní lidé

FOTO: Divadlo Archa/Jakub Hrab

Není to jako před padesáti lety nebo v časech kulturní revoluce. Nyní je více příležitostí. Po roce 1978 začala růst ekonomika a otevřelo se mnoho nových možností, ale otevřely se a zavřely se, otevřely a zavřely. Vždycky to bylo takto.

Mění se pozice nezávislých umělců?

Když jsme v roce 1994 začali, bylo mnoho nezávislých výtvarníků, ale divadelníků a tanečníků jen pár. Ale nyní se dává na dráhu nezávislého umělce hodně mladých lidí, je tu hodně nezávislých souborů. Není to jako předtím. Každý ovšem nezíská publikum. A pro nezávislé umělce je pořád těžké přežít.