Úvodní díl představil hlavní postavy a rozdal karty zhuštěnou, obratně propojenou a obrazově zajímavou formou. Scenáristka Tereza Brdečková se v něm dostává od podpisu mnichovské dohody po rozhodující okamžik, kdy producent Miloš Havel pod tlakem gestapa začíná uvažovat o prodeji barrandovských ateliérů Němcům, přičemž mezitím líčí atmosféru narůstající tísně a napětí.

Režisér Robert Sedláček pak pracuje s dobovými filmařskými postupy a využívá je i v kontrastu s všední tváří ateliérů, kde za války pokračovala výroba nablýskaných limonád i oblíbených lidových komedií, jako by se venku nic nedělo.

Právě na Barrandově se v prvním dílu protnou cesty tří populárních herců, Zdeňka Štěpánka, Vlasty Buriana a Jaroslava Marvana, s jejich hereckými kolegy a filmaři, s nimiž natáčejí. Štěpánek má za sebou čerstvou zdrcující zkušenost, kdy coby důstojník na rozkaz prezidenta Beneše a v rozporu se svým přesvědčením oznámil v rozhlase podpis mnichovské dohody. A Burian s Marvanem, blízcí kolegové z divadla, točí scénu s nadějnou herečkou Lili Krallovou – ona a její mladý přítel, vypravěč seriálu, představují v šestidílném projektu jediné smyšlené postavy.

Zdá se, že režiséru Sedláčkovi, který získal s inscenováním historické televizní látky větší zkušenost už při práci na cyklu České století, se tentokrát při výběru herců a jejich vedení daří obratněji vyhnout okamžikům, kdy charakteristický rys známé osobnosti začne svádět k pouhé imitaci. A přestože většina herců se v úvodní epizodě objevila jen krátce, dva z nich měli o něco větší prostor a svým výkonem už stihli zaujmout.

Michal Dlouhý je přesvědčivý jako Zdeněk Štěpánek v roli Cyrana na jevišti Národního divadla, což hezky podporuje i kamera, ale také v civilu, kde se projevuje schopnost odstupu a stručné až sarkastické postřehy i prudkost povahy a těžce skrývaná žárlivost. Vladimír Javorský, který měl coby Vlasta Burian v tomto ohledu asi nejriskantnější úlohu, vládne komikovou barvou hlasu a intonací i okouzlujícím temperamentem, přitom se však drží v sobě bližší, méně intenzivní rovině, a k tomu přináší až neurotickou vnitřní křehkost a zranitelnost, které v kritických chvílích vystupují do popředí.

Navzdory těmto pěkným hereckým výkonům je však úvodní díl náročnější na divákovu pozornost, a to kvůli zhuštěnému ději, množství hlavních i vedlejších postav a nutným přeskokům v časových rovinách a dějových linkách, i když hezky propojených. Podle dílu druhého se však zdá, že jde jen o počáteční obtíž spojenou s náročností expozice.

Pokračování vypadá už vypravěčsky vstřícněji, a tak má Bohéma nejspíš šanci zaujmout i publikum bez zvláštního vztahu k historii, pouze milující pamětnické filmy, o jejichž zákulisí chce vyprávět.