To, že umělci dobrovolně rezignovali na „umělecké dění ve velkých aglomeracích“, jim poskytuje téměř absolutní tvůrčí svobodu. Mohou nezávisle na tlaku, který přináší příslušnost k uměleckým komunitám či určitá mediální známost, realizovat vlastní estetické představy o zobrazení hmotného i duchovního světa.

Jiří Štourač na velkoformátových olejích čerpá jak z klasiků italské renesance, tak z odkazu surrealismu či výtvarného pojetí malíře Jana Zrzavého. Autor pracuje s kontrastem odosobněné krajiny a anonymního osamělého člověka. Olej Večer je právě takovou konfrontací figury a prostoru. Žena hledí skrze pomyslnou skleněnou stěnu až někam k abstraktnímu horizontu. Téma připomíná ideovou podstatu známého obrazu Christina’s World, který vytvořil Andrew Wyeth.

Jiří Bašta, Milenci (1985).

Jiří Bašta, Milenci (1985)

FOTO: Jan Šída, Právo

Podobně vyznívá i olej Maruška, kde malá holohlavá dívka sedí na kanapi a hledí ven z plátna do rozlehlosti vnějšího světa. V obou případech Štourač klade pozorovateli zásadní otázku – čí svět se rozprostírá venku a čí v nehybnosti ustrnul někde uvnitř?

Jiřho Baštu více zajímá abstraktní rukopis. Kóduje symboly tak, aby poselství jakéhokoli díla nemluvilo okamžitou a jasnou řečí. Olej Milenci například používá výtvarný jazyk podobný tomu, se kterým pracoval Joan Miró. Stojí na kontradikci černých jednoduchých linií a geometrických tvarů. Grafický Diptych Světlo-Tma jde v redukci tvaru na pouhý mnohoznačný symbol ještě dál. Pohrává si s protikladem černé a bílé, tedy symbolů pro dvě rozdílné denní doby.

Tvorba malířů je plná náznaků a nepřímých odkazů. Ale přesto je z ní cítit jasná touha po vlastním originálním výrazu. Možná právě ona výše vzpomínaná dobrovolná izolace nutí tvůrce k tvrdohlavému lpění na vlastní cestě za každou cenu.