RECENZE: Lucie Bílá přijala v hale roli hudebního chameleona

Obě vystoupení, odpolední i večerní, trvala více než dvě a půl hodiny, byla vyprodaná a přinesla průřez repertoárem zpěvačky, která byla jako chameleon. Dokázala totiž, že umí vkusně a dobře zazpívat líbivý pop, dravější pop rock, ostrý metalizující rock, muzikálové melodie i skladby náročné a noblesní.

V O2 areně se proto stejně lehce a přirozeně pohybovala v doprovodu své skupiny kolem Petra Maláska, za asistence metalového Arakainu i před symfonickým orchestrem, jenž opanoval závěrečnou část koncertu.

Ve spolupráci s ním došlo na náročnější skladby z jejího repertoáru a tím i k překvapivému dramaturgickému tahu. Lucie Bílá se rozhodla ve finální fázi koncertu nasadit písničky, které sice publikum v jejím podání bezpochyby miluje (například Halleluja nebo Ave Maria), jež ale rozhodně nezaručují, že si je kvůli té náročnosti bude se sborem zpívat, jak by se na finále narozeninového koncertu slušelo.

Své popové hity nabídla totiž hned na začátku koncertu, aby pak s chutí sahala jak k písničkám z loňského povedeného alba Hana, tak k melodiím z posledních let (Modi), a v čase, kdy v televizní premiéře právě běžel film Lída Baarová, třeba i k jeho titulní skladbě Když tančí ďábel s andělem.

Ve druhé části setu pozvala zpěvačka na pódium spřátelenou skupinu Arakain, jejíž příchod znamenal mimo jiné zásadní energické rozhýbání hudební složky. Dravé kytarové riffy rozparádily přece jenom do té doby v tomto ohledu poněkud umírněnou atmosféru večera. Náramně dobře k nim navíc pasuje jedna z hlasových poloh Lucie Bílé, a tak si s Arakainem s chutí zazpívala. Její drobné textové výpadky byly spíše roztomilé, stejně jako občasné intonační zabalancování, které jde na vrub živému koncertu.

Na pódiu se během večera hned dvakrát objevil malíř světlem Alex Dowis a několikrát tanečníci, kteří na sebe brali polohu mladistvé bezstarostnosti i rozpustilosti a poutali pozornost ve chvíli, kdy se zpěvačka v zákulisí převlékala, neboť následující část koncertu vyžadovala jiný kostým.

Faktickou plynulost vystoupení zajistila Lucie Bílá i tím, že do něho slovem vstupovala mnohem méně, než jsme u ní byli v minulosti zvyklí. Jakmile to učinila, sdělila, že každá chvíle, kterou na pódiu prožívá, a každá píseň, kterou během večera zpívá, mají v jejím životě místo, důležitost a smysl.

V porovnání s velkým loňským dubnovým koncertem v Bratislavě byl ten pražský méně bombastický a okázalý. Jistá míra intimity a skromnosti však Lucii Bílé v halovém prostředí také sluší.