Důvod zájmu České televize natočit další četnický seriál je zřejmý, Četnické humoresky byly populární. Váš seriál však nepřináší další příběhy už známých a oblíbených postav. Proč?

Četníci z Luhačovic vznikli na základě poptávky České televize, která chtěla natočit další projekt s tímto tématem, ale jinak. Jednak proto, že režisér Četnických humoresek Antonín Moskalyk už nežije, jednak – a to především – jsou uzavřená kapitola. Začínají rokem 1926, končí 1939.

Nevím, kolik lidí bylo podobně osloveno, asi hodně. Nabídl jsem řešení, které nakonec vyhrálo. Za prvé vrátit se až do doby těsně po první světové válce, kdy se rozpadla rakousko-uherská monarchie a vzniklo Československo. Tehdy se četnické stanice potýkaly s mnoha problémy, z nichž je možné při psaní vycházet. Například spousta četníků odmítla dál sloužit nově vzniklé republice a naopak přicházelo hodně nových, mladých, kteří byli nezkušení a spadli do toho jako do hluboké vody. Za druhé umístit děj do lázeňského města, protože v něm máte více možností k vymýšlení zápletek a přináší to i větší pestrost případů a komplikovanější vyšetřování.

Čím ještě se váš seriál od Četnických humoresek liší?

Žánrovým pojetím. Zatímco humoresky byly spíš vztahový seriál s kriminální linkou, my dělali naopak kriminální seriál se vztahovými linkami, tedy o něco čistší žánr. A také u nás s přibývajícími díly postupně narůstá závažnost případů, které musí četníci řešit.

V čem ještě naopak navazujete, kromě tématu?

Předně jsme se snažili, abychom proti Četnickým humoreskám neztratili humor, ten je důležitý. Takže se nelišíme nejen tématem, ale ani základní náladou. Diváci by tedy díky tomu neměli pociťovat až tak zásadní rozdíl.

Čím vás četnické téma zaujalo?

Nabídka přišla v době, kdy jsem se podílel na přípravě scénářů Kriminálky Anděl, což je něco úplně jiného, profesní seriál ze současnosti. Zaujala mě možností pracovat sice na krimi, ale velice odlišné, protože ve srovnání s dnešní policií neměli četníci při vyšetřování k dispozici prakticky nic než selský rozum. Kromě toho mě vždycky zajímala historie.

Jak jste se na psaní scénáře připravoval?

Nejprve jsem se s prosbou o radu obrátil na místo nejpovolanější, Muzeum policie. Vedoucí Správy sbírek Radek Galaš má jednak vynikající přehled o historii a dobových dokumentech, také je bývalý praktik. Sloužil jako policista, takže po odborné stránce mi byl velmi dobrou oporou.

Do jaké míry jste při vymýšlení zápletek vycházel z dobových případů?

Pokud jde o tehdejší zločiny, pár jsem jich využil podrobněji a přesněji. Jeden z nich, myslím, že jde o desátý díl, se udál v Třebíči v roce 1918. Jsem přesvědčený, že kdyby příběh nevycházel ze skutečnosti, televize by ho určitě nedovolila natočit. Tak moc je neuvěřitelný. Další je třeba ve čtvrtém dílu a jde v něm o krádeže v továrně na tabák.

Jak vypadala spolupráce s režiséry?

Četníci z Luhačovic jsou typ seriálu, který vznikl na zakázku televize, a jako takový spadá celý včetně přípravy scénáře a natáčení pod dohled jednoho člověka, který je za realizaci schválené představy zodpovědný. V zahraničních – západních – televizích se mu říká showrunner, u nás je nejčastěji uváděn jako autor nebo vedoucí projektu. Takže jsem byl jak při natáčení, tak ve střižně, zkrátka u všech fází.

Režiséři Biser Arichtev, Dan Wlodarczyk a Peter Bebjak od první chvíle věděli, do čeho jdou. Někdy byli možná naštvaní, že jim do toho mluvím, ale jsou to skvělí profesionálové, a navíc jsme si opravdu rozuměli. Pokud se tedy na seriálu něco nepovedlo, padají nedostatky na mou hlavu. Ale samozřejmě doufám, že se podařil a diváci ho přijmou dobře. I proto, že jsem mu věnoval pár let života.