Loni na podzim jste odehrál v Londýně tři vyprodané koncerty v prestižním sále O2 Academy Brixton. Byly pro vás výjimečné?

Londýnské show jsou výjimečné vždy. Jsme tam doma a všechno je proto takříkajíc zesílené. Tlak, velikost publika, ale i výsledná zábava. Bylo to úžasné.

Navíc Brixton Academy je můj nejoblíbenější koncertní prostor na světě. Když jsem byl mladší, viděl jsem v něm mnoho koncertů kapel, které miluji. Třeba The Specials, Rancid a další. Vždycky jsem tam chtěl vystupovat.

A dnes mám pocit, že tam jsem doma. V Londýně je těžké si publikum získat, ale jakmile se vám to podaří, je navždy vaše. Bylo úžasné, posledních pár let to doma máme dobré. Ale stejně rád koncertuji i kdekoli jinde.

V době, kdy jste pracoval na debutovém albu Panic Prevention, vám bylo dvacet let. Jak na vás zapůsobil jeho úspěch?

Zvláštním způsobem mě to minulo. Hodně tvrdě jsem tehdy pracoval a vlastně jsem si toho všeho ani nevšiml. Až když jsem skončil s turné, vrátil se domů a všechno bylo jinak, všiml jsem si, že se věci změnily. Byla to jízda na horské dráze a nevím, jestli jsem na ni byl připraven. Nicméně stalo se a překonali jsme to.

Mezi vydáním druhého a třetího alba uplynulo pět let. Byl to důsledek toho, že jste nebyl připraven na úspěch?

Ani ne. Na prvních dvou albech jsem poměrně poctivě pracoval asi sedm let. Chtěl jsem si pak trochu odpočinout, to se, myslím, dá pochopit. Plánoval jsem ovšem pauzu tak na rok. Byl jsem se svými přáteli, ale psal jsem zároveň i hudbu a protáhlo se to na dva roky. Poté se objevily nějaké potíže v rodině, moji rodiče onemocněli. Ani jsem se nenadál a uplynulo pět let. Plán to ale nebyl.

FOTO: archív DSmackU

Celou tu dobu jste věděl, že natočíte další album a vrátíte se na pódia?

Byly chvíle, kdy jsem si nebyl úplně jistý, ale v zásadě jsem věděl, že chci pokračovat. Musel jsem však změnit několik věcí ve způsobu, jakým pracuji. Na začátku jsem to přeháněl a nechal si toho od ostatních moc naložit. Měl jsem pocit, že nad věcmi ztrácím kontrolu. Proto jsem se úplně zastavil. Dnes už mi nikdo nemůže říkat, co mám dělat. Je to na mně. A je to skvělé, tak to má být.

Už na prvním albu jste zpíval o svých úzkostech a návalech paniky. Mimo jiné jsou pro vás nepříjemné davy lidí. Znamená to, že jsou pro vás menší klubové koncerty příjemnější?

Funguje to naopak. Když je v sále více lidí, je to pro mě snazší. Pokud ovšem nejsem součástí davu. Hrát menšímu počtu lidí je náročné. Když máte pod pódiem velký dav, nevidíte lidem do očí. Je to méně osobní a díky tomu jednodušší.

Počátkem loňského září vyšlo vaše album Trick. Jak prožíváte moment vydání nové desky?

Jsem ve velkém stresu, cítím nervozitu. Nenávidím to. Týden kolem data vydání je příšerný, protože jsem úplně bezmocný. Můžu jen sedět a čekat. Vypil jsem v té době hodně kávy, vykouřil mnoho cigaret a dost jsem zhubl. Snažím se tou dobou někam zmizet, navštívit přátele například.

Stresuje vás nejistota, jak lidé album přijmou?

O to nejde. Nebojím se toho, co si lidi řeknou, vadí mi spíš nečinnost. Uklidním se ve chvíli, kdy začnu opět zkoušet s kapelou a vyrazíme na turné. Mezi dokončením alba a jeho vydáním je bohužel vždy dost dlouhá mezera. Přál bych si ho vydávat hned, jak nahraju poslední notu. Lidé budou mít na výsledek vždy různé názory, proto je pro mě důležité jen to, abych byl spokojený já sám.

Dřív jste nechtěl poslouchat současnou hudbu, abyste pak sám nezněl jako ostatní interpreti. Změnilo se to?

Ano, současné hudby už poslouchám mnohem víc. Dřív to nešlo, uvědomoval jsem si, že se jí nechávám příliš ovlivňovat. Nechtěl jsem psát to co jiní. Ale dneska už je mi to jedno. Protože mám za sebou hodně tvorby, která zní čistě jako já sám.

Proto, když se mi dnes něco líbí, nechám se tím s radostí ovlivnit. Myslím, že tím dotyčnému interpretovi dokazuju lásku a respekt. Všichni od sebe navzájem krademe, je to v pořádku. Nevadí mi být zloděj. Ale je třeba zvednout ruce nad hlavu a přiznat se k tomu, komu jste co šlohnul.

Máte oddané fanoušky. Přemýšlíte o tom, jaký na ně má vaše tvorba vliv?

Snažím se to nedělat. Když tak přemýšlím, píšu špatné písně. Ty nejlepší vznikají, když je píšu jen pro sebe a své přátele. Při tvorbě myslím asi na pět nebo šest lidí.

Když se snažíte něco stvořit pro deset tisíc lidí, vaše tahy štětcem jsou příliš tlusté a ztratíte detail. Proto píšu pro blízké a doufám, že to bude přenosné i pro širší publikum. Na druhém albu jsem si o jedné písni říkal, že bude fungovat, osloví mnoho lidí, budou ji hrát rádia. A samozřejmě se tak nestalo. Je to špatný přístup.

Na obalu vaší nové desky je hudební skladatel ze sedmnáctého století Solomon Eagle. Co vás na jeho příběhu zaujalo?

Víte, v písních se všichni obracejí k ďáblu. Je to tak od dob starých bluesových písniček. Zpívá se v nich o tom, jak vás ďábel táhne dolů. Solomon Eagle ale chodil ulicemi a říkal, že to tak není, že to je bůh, kdo se na vás vykašlal. Líbilo se mi, že se na ten problém podíval z jiného úhlu. I když je horší být opuštěn bohem než sváděn ďáblem.

Zdál se mi to být dobrý námět pro písničku. V kontextu Londýna mi to dávalo smysl. Londýn má své podzemí, kde se dějí poměrně temné věci. Většinou to pramení z chamtivosti. A je to stejné jako kdykoli v historii.