Ve znormalizovaném Československu se zastavil čas, země připomínala spíš sedmou či šestou dekádu, móda se moc neměnila, technologie také ne. Průměrný občan držel ústa a krok, neboť říkat pravdu o stavu země se nevyplácelo. A být „alternativní“ bylo tehdy těžší a nebezpečnější než dnes. Nestačilo si nechat narůst vousy a nejíst maso.

Nacházíme se v industriálním ústeckém kraji, dějištěm Světa pod hlavou jsou tamější sídliště, fabriky a betonové kulturáky, kterým tehdy téměř neomezeně vládli tzv. příslušníci (policisté). Starší z nich (Ivan Trojan) není ani pravý komunista, ani alternativec. Po padesáti letech života v socialismu dospěl k čirému cynismu. Trousí jízlivé poznámky a občas ho baví jen tak zmlátit ustrašeného občana, který se neodváží stěžovat si. Svět pod hlavou barvitě vystihnul bohorovnost uniformovaných i tajných příslušníků, které upřímně rozhořčilo a šokovalo, pokud jim vůbec někdo odporoval.

Příslušníci důležitě pronášejí banality, poučují, machrují a cítí se neohroženě. Mladší parťák Filip Marvan (Václav Neužil) je však citlivější na nespravedlnost, ještě se odváží komunisty kritizovat. Společně mají vyšetřovat kriminální případy, ale řeší i život mimo kancelář.

Scenáristé se rozhodli úvod opepřit trochou „sci-fi“ - Filipa Marvana v současnosti srazí auto, ztratí vědomí a „propadne“ se do roku 1982. Tvůrci to potřebovali, aby se jim snadno konfrontovala absurdita komunismu s normálně svobodně myslící postavou, ale ohraný nápad zrovna nepřidává scénáři na působivosti, ani na realističnosti.

Judit Bárdosová, Ivan Trojan a Václav Neužil v seriálu Svět pod hlavou

Judit Bárdosová, Ivan Trojan a Václav Neužil v seriálu Svět pod hlavou

FOTO: Česká televize

Samotný svět „osmdesátek“ už zpracovali špičkově, od oblečení, architektury a kultury až po jazyk – hlavně velitel příslušníků (Václav Kopta) funguje jako typický tesilový panák, který nemá vlastní myšlení a vyjadřuje se pouze ve frázích, které pochytil na školení.

Václav Neužil

Václav Neužil

FOTO: Česká televize

Marek Najbrt, který se o režii částečně podělil s Radimem Špačkem, vetknul příběhu atmosféru beznaděje a strnulosti. Sází na temnou strunu, druhý díl vypadá skoro  jako „strašidelný“ thriller, určitou grotesknost ale nechává vyznít v prostředí barů a diskoték i v samotných policistech.

Naopak třetí díl, který se odehrává na festivalu politické písně, se navzdory krimi zápletce obrátil v komedii. Z každé repliky lze cítit, jak se scenáristé bavili, jak si užívali narážky na různé perspektivní svazáky, Kroky a Michaly Davidy (nikdy nejmenují přímo, přesto českému divákovi bude vše jasné). A baví se i divák. Třeba píseň Bombu ne, pane Reagane skupiny Sloky má už teď našlápnuto na kultovní status.

Krásným nápadem je také postava klasického „užitečného idiota“, kanadského levicového zpěváka, kterému předvádějí různé potěmkiády. Mladík českou realitu vůbec nechápe a nadšeně sděluje místním, jak je super, že lid spoluvlastní velkorypadlo. Čtenářům Škvoreckého možná připomene kanadskou studentku, která zkoprnělému emigrantovi vysvětlovala, jak je super Leni Riefenstahlová, protože je vlastně feministka.

Celkové hodnocení: 80 %