V posledním ročníku ankety Český slavík jste se umístil na dvaadevadesátém místě, minule na devadesátém prvním. Byl pro vás tedy letošní rok méně úspěšný než předešlý?  

Každé umístění do první stovky považuji za obrovský úspěch a je pravda, že v Českém slavíku mi jednou patřilo i čtrnácté místo. V budoucnu bych chtěl v této anketě obsadit nějaké pěkné místo, to znamená vyhrát. Už od dětství je to můj sen.

Přepokládám, že Karel Gott bude získávat prvenství tak ještě pět let in memoriam, takže já svého prvního Zlatého slavíka získám někdy po sedmdesátce. Za dvacet let přijedu na pódium Státní opery na kolečkovém křesle, budu mít děkovnou řeč vedle šedivého pána, který bude stát a říkat, že se jmenuje Ortel.

Bilancujete poslední den v roce úspěchy a neúspěchy?

Zhruba posledních třicet let na silvestra pracuju. Ale faktem je, že se snažím vždycky na chvíli zastavit a ujasnit si pár věcí. Budu-li letos bilancovat, tak s otevřeným hledím a pýchou. Podařilo se mi konečně po letech natočit vánoční album a jsem na ně pyšný, jako otec na nově narozené miminko.

Vladimír Hron a zpěvačka a herečka Lucie Černíková.

Vladimír Hron a zpěvačka a herečka Lucie Černíková.

FOTO: ČTK - Petr Švancara

Je někdo, s kým byste rád udělal další vánoční album?

Rozhodně s Karlem Gottem! Je pro mě už od dětství ztělesněním bílých romantických Vánoc. Rád bych se pochválil i za skončené vánoční turné, které v Ostravě jeden ze zakladatelů sboru Permoník, jenž se mnou vystupoval, označil za epochální. Zdůvodnil to tím, že sbor stejně jako já slavil padesátiny. A padesát plus padesát je sto, tedy epocha. Pro mě bylo zároveň i velkolepé, protože se nás na děkovačce na jednom pódiu sešly dvě stovky. Takové okamžiky považuji za mimozemské.

Mluvil jste o pracovním silvestru. Je pro vás konec roku striktně synonymem práce?

Jednoznačně. Asi sedm let po sobě vystupuji hodně i v cizině. K tomu musím podotknout, že každé publikum je specifické. Třeba na Slovensku jsou lidé v publiku mnohem bezprostřednější, dokážou dát okamžitě najevo, že se jim představení líbí.

Český divák čeká, co budou dělat lidé kolem. Teprve když vstanou a tleskají, udělá to i on. U nás se moc staráme o to, co řeknou ostatní lidé. Máme strach dávat na odiv emoce, a to je špatně.

Když se bavíme o právě končícím roce. Čemu jste se letos nejvíce zasmál?

Stalo se mi to při vánočních trzích. Na kladenském náměstí přišla do publika slečna se světle zeleným přelivem na hlavě. Naprosto v tom davu svítila. Obrátil jsem se na ni a řekl hlasem Luďka Soboty: Jé, vy jste krásná. Vypadáte jako vánoční stromeček. Můžu si vás vzít domů a navěšet na vás koule? Asi si představíte, co se na náměstí stalo. Často dokážu odbourat na jevišti i sám sebe.

Byla legrace také u mosteckých fotbalistů, kterým jste dělal tiskového mluvčího?

Někdy se dostavovaly opravdu úsměvné záležitosti. Neposadili mě totiž do kanceláře, na to mi nezbýval čas, takže jsem dělal mluvčího na telefonu. Jednou mi zazvonil a nějaký hlas říkal, že k nám jedou a potřebují uvolnit ventily. Že jsou z teplárny a musí nám na stadiónu upravit topení. Volali mi do Ostravy, kde jsem vystupoval, na jediné číslo, které našli na stránkách klubu. Byla to ale krásná epizoda.

Prezidentův mluvčí je na rozdíl od vás komik amatér. Zajímala by vás tato funkce?

Okamžitě, obávám se však, že bych nevydržel do druhého dne. Ale určitě bych s novináři mluvil hlasem prezidenta republiky. Vždyť bych byl jeho hlásnou troubou.

A kdybyste byl prezident, jak by vypadal váš novoroční projev?

Víte, možná to bude znít zvláštně, ale už dvakrát, zcela nezávisle na sobě, mi cikánky věštily z ruky. Obě, zhruba deset let od sebe, mi sdělily, že jednou budu prezidentem této země. Nejprve jsem se tomu upřímně smál, pak mi to trochu lichotilo. Teď už se směji, až se za břicho popadám pokaždé, když si na to vzpomenu! Dokážete si představit, že bych hovořil k národu a dělal si z něj šprťouchlata?

Na druhou stranu humor a pozitivní nálada mně osobně v mnohých sférách veřejného života chybí a věřím, že mnohým dalším jakbysmet. Tak tedy, do nového roku s humorem a úsměvem na rtech, drazí přátelé, neb jak pravil Moliére: Třeba si mě mlaťte, ale nechte mě se smát!