Hlavní obsah

Zpěvačka Ridina Ahmedová a kontrabasista Petr Tichý: Hledáme nové místo na mapě

Právo, Šárka Hellerová

Vřelý hlas Ridiny Ahmedové a zvuk akustického kontrabasu Petra Tichého, to je jediné, co uslyšíte na jejich albu HLASkontraBAS. „Pro mě je to album velmi osobní,“ řekla Právu Ahmedová ve společném rozhovoru.

Foto: Libor Fojtík

Ridina Ahmedová a Petr Tichý si umělecky rozumí.

Článek

V čem přesně je pro vás album HLASkontraBAS tak osobní?

Ahmedová: Před deseti lety jsem křtila svou první desku. Byla jsem tehdy ale těhotná a spoustu možností, které se deskou otevřely, jsem nemohla přijmout. Pak jsem měla ještě další dvě děti. Mám pocit, že se vracím ve spirále někam, kde už jsem byla, ale zároveň už jsem úplně jinde.

Kdy jste se hudebně poprvé setkali?

Tichý: Jezdili jsme na jazzové dílny do Frýdlantu. Od našeho současného projektu to vlastně nebylo příliš daleko. Hráli jsme v uskupení čítajícím tři zpěvačky, kontrabas a bubeníka.

Ahmedová: Zamlada jsem zpívala folk rock a protloukala se různými kapelami. Zjistila jsem ale, že potřebuji víc improvizace a svobody. Proto jsem začala velmi plaše jezdit na jazzové dílny. Připadala jsem si trochu hloupě, ale chtěla jsem to zkoušet. Potkali jsme tam spoustu muzikantů, se kterými jsme dodnes v kontaktu a občas s nimi hrajeme. Například Miloše Dvořáčka, Jakuba Zitka nebo Zuzku Dumkovou. Mám pocit, že tam jezdila celá jedna generace hudebníků. Potkali jsme se tam jako mladí cucáci. Bylo nám něco přes dvacet.

Kdy jste začali hrát jenom ve dvou?

Tichý: Už tenkrát. Začali jsme hrát jen s kontrabasem a zpěvem standardy. Ovšem nijak pravidelně. Až před pěti lety jsme začali víc hrát a společně tvořit. Zpočátku jsme přinášeli každý své písně a přetvářeli jsme je, abychom je mohli hrát spolu.

Co vás spojuje?

Ahmedová: Spousta věcí, je to alchymie. Jsem moc ráda, že jsem Petra potkala. Není snadné najít člověka pro hraní ve dvou. Kdyby mě třeba lidsky iritoval, nebyla bych schopná s ním intenzivně pracovat. A jistě za tím jsou i hudební spřízněnost a podobný vkus.

Společné hraní je pro mě obrovskou výzvou a zároveň mi dává velkou svobodu. Když hrajete s kapelou, zabere každý nástroj určitý prostor. V duu je to tak, že co si uděláme, to máme. Je to výzva i určité riziko. Proto si myslím, že tak dlouho trvalo, než jsme se do toho pustili. Musela jsem trochu vyzrát a díky různým cestám zjistit, že to opravdu chci.

Tichý: Je to zábava a naplnění. Zvuk kontrabasu mě fascinuje. Kdyby to tak nebylo, nehrál bych na něj. Je to velká skříň, kterou není jednoduché někam tahat. A protože miluji ten zvuk a trávím s ním hodně času sám, vnímám, že když přijdu do kapely, je z něj najednou jen malá část, která sice funguje dobře pro celek, ale nemá dost prostoru. Tady mě nic nebrzdí.

Ahmedová: Baví mě, že si prošlapáváme vlastní cestu. Není to něco, co bych už znala. Hledáme nové místo na mapě.

Vaše písně nemají texty. Bylo to tak vždy?

Ahmedová: Myslím si, že neumím zpívat texty, i když jsem je občas zpívala. V absenci textů je pro mě větší přirozenost. Zaprvé si je neumím napsat a zadruhé nemám motivaci zpívat cizí, i když se mi některé líbí. Omezuje mě to, třeba proto, že musím myslet na výslovnost. Nebaví mě to.

Mají přesto pro vás písně nějaké příběhy?

Tichý: Většinou ano. U některých dokonce existují dřív než samotná skladba. Řekneme si je a na jejich základě tvoříme. Ani mně texty nechybí. Když něco poslouchám, věnuji pozornost nejprve hudbě a až po několikerém poslechu začínám vnímat text.

Prozradíte některý z příběhů?

Ahmedová: Píseň Po Bouři je nejnovější. Na album jsme vypsali sbírku na crowdfundingovém portálu. Jedna odměna byla, že někomu složíme a věnujeme skladbu.

Ozval se muž, který prošel krizí se svou ženou. Překonali ji a chtěl jí poděkovat. Píseň je především Petrova práce, a když jsem ji poprvé slyšela, přiznám se, že jsem byla dojatá.

Tichý: Byla pro mě tak trochu stěžejní. Když jsem dělal mastering, kdy se album ladí, aby například hrálo na všech reproduktorech dobře, nepustil jsem ji ven, dokud jsem sám nebrečel. Pak jsem bulel štěstím, že to je hotové.

Ahmedová: Můj syn teď pořád řeší, jestli můžou chlapi brečet. To mu musím říct.

Reklama

Výběr článků

Načítám