Z vánočních pohádkových novinek České televize nejméně zaujal štědrovečerní Pravý rytíř. Skromnější výprava a děj nevyžadující náročné scény nejsou sice to, co láká diváky, ale samy o sobě ještě odradit nemusí. Pokud by však na Pravého rytíře nepřipadl na jednu stranu i nevděčný úděl tvořit kulisu při rozbalování vánočních dárků, stěží by dokázal získat 2,7 miliónu diváků, protože pro zaujaté a soustředěné sledování mu chybí obratně rozvedený základní nápad a háček se skrývá nejen v rozvíjení dějových linek, ale i hereckých výkonech.

Scenárista Petr Hudský se pokusil vystavět příběh na srážce dvou protichůdných povah otce a syna. Král (Lukáš Vaculík) je starosvětským rytířem až do morku kostí, neumí číst ani psát a spory řeší mečem na každém kroku. Princ (Jan Komínek) naopak dává přednost knihám, umění a omluvě. Těžko hádat, jestli by text mohl při realizaci s jiným režisérem než s Martinem Dolenským dopadnout lépe.

Každopádně se vnucuje dojem, že zvolená humorná nadsázka by vystačila tak do kratší pohádky pro odpoledne, což je jistě i věc scénáře.

Kromě toho se však zdá, že herci svůj úkol řešili do značné míry každý po svém, takže leckdo hraje v tak trochu jiném filmu než ostatní a režie vyznívá bezradně. O nevyrovnané úrovni hereckých výkonů nemluvě. Zkrátka pohledný a přirozeně působící mladý pár na sváteční pohádku zdaleka nestačí.

Lépe vyzněla božíhodová Slíbená princezna – poněkud ztřeštěná, moderně pojatá pohádka, kterou Iva Procházková vystavěla na Erbenově Zlatovlásce a do níž připsala ostrovní království obklopené mořem, na němž řádí piráti, a ve vzduchu se vznáší hrozba, že si mohou podmanit ostrůvek, kdykoli se jim zamane.

Režie Ivana Pokorného působí jistěji, baví svérázná princezna (Marta Dancingerová), královna (Jitka Čvančarová) i další postavy, jenže ani v této pohádce nejsou herecké výkony vyrovnané, a navíc není možné se zbavit celkově „rozevlátého“ dojmu. Slíbená princezna totiž chvílemi až moc pospíchá, zatímco jindy ji napadne vyšívat laciné kudrlinky, těžko hledá rytmus. Dialogy občas zazvoní, jindy je to uspěchaná vata.

Navíc motiv, kdy je Jiřík na počátku proti předloze „potrestán za nic“, ale rázná princezna rozhodne, že k tyranovi se pojede, aby miláčka jednou kvůli nesplněnému slibu nehryzalo svědomí, není dost silný na to, aby vynesl pohádku k happy endu. Jiříka tak svědomí sice nehryže, zato diváka trápí otázka, čím si ňouma, který se nechá tak lehce odvléct zpátky ke knížeti, sice praštěnou, ale sympatickou a odvážnou holku zasloužil.

Včerejší Zázračný nos se proti tomu do žádných modernizací nepouštěl, sázel na jistotu a vybudoval konvenční pohádkový příběh. Nakonec se mu to vyplatilo nejvíc, i když je možné donekonečna se dohadovat o tom, zda je nevkusnější balkánsky pojatá pirátská výprava Slíbené princezny nebo animovaná světélkující vílka představující „kouzlo“, po němž hezké princezně naroste ohavný, ale kouzelný nos.

Podařilo se však odvyprávět příběh, v němž úklady osudu zamíchají kartami v pravý čas, dějové linky drží pohromadě, hlavní výkony jsou na solidní úrovni. Jenže ani v něm se nepodařilo vyhnout hereckému pitvoření, které se v tuzemských pohádkách objeví zřejmě vždy, když vyvstane potřeba nějak „dotáhnout“ nepříliš promyšlenou stylizaci.