Článek
Legendární písničkář stále cítí potřebu psát protestsongy. Stejně jako v dobách, kdy rozhořčen a zděšen zastřelením čtyř studentů demonstrujících proti válce ve Vietnamu, vykřičel budoucí evergreen Ohio (1970). V roli jakéhosi zpívajícího reportéra se cení aktuálnost a také autentičnost. Spravedlivý hněv je třeba vychrlit, dokud žhne.
Někdy přístup pohotového protestního zpěváka přinese onen evergreen, jindy celkem zdařilé album jako v případě The Monsanto Years (2015). Nebo alespoň ve své době platný výkřik Living with War (2006), byť zrovna k téhle desce se fanoušci asi příliš nevracejí. Na albu Peace Trail, v písních složených v okamžitých reakcích na aktuální zprávy a nahraném za čtyři dny v narychlo svolené sestavě, myšlenky trochu předběhly hudbu.
Ne, že by bubenický veterán Jim Keltner (Elvis Presley, Bob Dylan, John Lennon) a baskytarista Paul Bushnell (kterého Young dříve neznal, ale zalíbila se mu jeho hra na sólovém albu Micaha Nelsona, spoluhráče z kapely Promise of the Real) něco ošidili. Ovšem těžko mohli dopracovat písničkářem jen zlehka naznačané, „jakoby již slyšené“ nápěvy na pár základních akordů.
Melodie a aranžmá šitá horkou jehlou ovšem nijak nesnižují poselství většiny textů. Ať už se angažovaný muzikant vyjadřuje k hrozbě tupého rasismu a xenofobie v Terrorist Suicide Hang Gilders, k ekologickému aktivismu v písni John Oaks (jejíž hrdina je zastřelen policií) nebo přímo k protestům indiánů proti projektu ropovodu Dakota Access Pipeline v songu Indian Givers. Na desce najdeme i vatu, třeba hříčku My New Robot, snažící se poněkud naivně ironizovat posedlost dneška novými technologiemi. Ale oné vaty naštěstí není příliš.
Jistě, obsah písní by působil ještě přesvědčivěji podpořen více dotaženou formou. Jenže pomohlo by, kdyby veterána někdo nutil k pečlivější produkci? Těžko, cizelování není Youngovi vlastní, připravilo by ho o část osobitosti. Jeho síla tkví právě v impulsivnosti. I proto se stále vyplatí Youngovu hlasu naslouchat. I horká jehla může být ostrá.