Článek
V Manželovi na hodinu navazuje na svůj předloňský debut Hodinový manžel a činí tak s jistotou, že diváci jej nejen viděli, ale také si jej pamatují. Ti, kdo film neviděli nebo nepamatují, se totiž budou poněkud obtížně orientovat v tom, proč se jeho pět hrdinů – kamarádů – baví o jakémsi bazénu, o profesi hodinového manžela a o tom, proč už ji nechtějí (nemohou) vykonávat, co je to za dědictví, o které tím mohou přijít, kdo je ta dáma, jež sedí v nebi u stolku s rekvizitami Dukly Praha a tak dále.
Nejspíš jim to ale bude vcelku jedno. Manžel na hodinu totiž nemá ani to, co měl Hodinový manžel – nápad, který byl sice jen chabě využitý, ale přece jen tu byl. Manželovi na hodinu chybí také příběh, o který by se mohl opřít. Jsou v něm jen do sebe zamotané jednotlivé zápletky postavené na tom, že někdo neřekl něco, co klidně říct mohl, nebo naopak řekl, co říci neměl, někdo na něco důležitého zapomněl, jiný něco nepochopil.
Nejhojněji používaná slovní spojení jsou „ty vole“ a „do prdele“, prokládaná hubičkováním postav Evy Holubové a Bolka Polívky a sponzorskými produkty.
Kino se sice několikrát zasměje u sarkastických poznámek zejména ženského osazenstva filmu, jimž lze občas přiznat i vtip, někteří herci by zachránili, kdyby měli co, ale někteří ani to ne. A celkově je to opět komedie bez humoru.