Článek
Co vás k tomu návratu v čase vedlo?
Od raného mládí mě zajímalo téma protektorátu, okolnosti kolem útoku na Heydricha, ale spíš z pozice lidí, kteří s tím nebyli úplně bezprostředně spojeni, a přesto je důsledky nějakým způsobem zasáhly. Zajímalo mě, jak se s tím člověk vůbec dokáže vypořádat i jak bych se sám zachoval.
Neumím psát podle plánu. Dokážu sledovat děj, který se mi odehrává v hlavě. V podstatě jsem jenom zapisoval.
Prvním popudem k napsání Praku byla otázka kamarádky, která se mě zeptala, o čem bych byl, kdybych byl knihou. Proto jsem se rozhodl představit si, čemu bych v té době mohl být vystaven a čemu bych mohl podlehnout nebo naopak čelit.
Druhým impulzem pro protektorát bylo zodpovězení si otázky, zda bych chtěl napsat něco ze současnosti, kdy vše ovlivňuje nespočet komunikačních způsobů. Jestli bych relativně komorní příběh o vlastní nejistotě chtěl vyprávět v čase mobilů, sociálních sítí a tak. A to jsem nechtěl, sám mám raději starší literaturu.
Myslím si, že doba vymknutá z kloubů, doba hraniční a nebezpečná, což období protektorátu jistě bylo, je pro mého hrdinu nejlepším prostředím pro poznání vlastních limitů.
Říkáte, že inspirací byl váš současný život. V čem je snad podobný tomu z časů druhé světové války?
Nikdy jsem se nedostal do situace svého hrdiny, který vzhledem ke svému talentu i předválečné aktivitě dostane nabídku spolupracovat s německou mocí a podlehne ze strachu z násilí. K hraničním situacím, byť trochu odlišným, jsem se ovšem několikrát nezáměrně dostal.
Třeba když bylo nutné náhle poskytnout první pomoc. Stalo se mi to v tramvaji, kde zkolaboval muž a vůbec nikdo se k ničemu neměl. Nakonec je nejtěžší jen ten první krok, to překonání sebe samého, ostatní už se dělo s nečekaným automatismem.
Část příběhu se odehrává nedaleko Vltavy. Říkáte, že ta místa máte spojena se silnými emocemi…
Jde o schody vedoucí na Letnou, kde se hrdina rozhodne spáchat radikální čin neodpovídající jeho povaze. Psaní o tom činu jsem dvakrát odložil, protože jsem to silně vnitřně prožíval. Ocital jsem se v duchu na tom místě, slyšel zvuk vojenských holínek, jak sestupují po schodech dolů... Kdybych byl výtvarník a kreslil obálku, ta situace by byla hlavním motivem. Tím naštěstí nejsem, a tak mám tu nejlepší obálku od Kateřiny Bažantové.
Vyznal jste se, že jste měl připravenou první větu, ale potom si postavy žily vlastním životem. Čímž připomínáte myšlenku Karla Čapka, který nechával podle prvotních charakterů rozvíjet další děj. Nakolik se změnily vaše původní představy?
Začal jsem vzpomínkami hlavní postavy, která je na konci války na útěku na Vysočinu, kde se chce skrýt. A během toho vzpomínání se začaly nabalovat osudy dalších lidí. Některé mají základ v reálném životě, jiné jsem si musel vymyslet. Opravdu jsem usedal ke stolu s otevřenou myslí a netušil, co se bude o řádek níže dít. Nicméně se dá říci, že postavy rozvíjely děj samy a já jen napjatě přihlížel. Jen na konci, kde musel příběh vyústit, jsem zasáhl, aby se vytvořená klenba příběhu nezřítila.
Takže nějaké základní schéma nebylo?
Vím, že to tak někteří spisovatelé mají, ale já neumím psát podle plánu. Dokážu sledovat děj, který se mi odehrává v hlavě. V podstatě jsem jenom zapisoval. Většina postav přišla sama a já do nich jen zabudoval vlastnosti lidí, které znám. Kolik jich bude, to jsem na začátku netušil.
Dnes si knihu může vydat v podstatě každý, ale dostat ji ke čtenáři, navíc v renomovaném nakladatelství, jako je Argo, to není obvyklé. Jak se vám to povedlo?
Před dvěma lety jsem si vlastním nákladem vydal sbírku absurdních povídek Hontolini v počtu sta výtisků a rozdal je kamarádům. Vzhledem k poměrně kladným ohlasům jsem předpokládal, že s Prakem připravím něco podobného přátelům k Vánocům. Když jsem ho však dopsal a dal ho k posouzení pár čtenářům, tak mě přesvědčili, abych rukopis nabídl menším nakladatelům, což jsem v několika případech udělal. Byl jsem s díky a někdy i s pochvalou odmítnut. Na jaře jsem si vytiskl šest kopií rukopisu a na veletrhu Svět knihy obcházel stánky a nabízel je.
Jak to dopadlo?
Bylo to zvláštní, ve čtyřiceti letech se mezi školními výpravami ptát nakladatelů, jak to mají s mladými autory. Když už mi někdo odpověděl, mluvil o finanční spoluúčasti. Když jsem se zastavil u Arga, tak se paní podívala v edičním plánu do kontaktů a řekla: „Tady pan Urban by se na to mohl podívat…“ A dala mi mailovou adresu na redaktora a prozaika Miloše Urbana. Za dva dny mi odepsal, že se mu to líbilo a že doporučuje k vydání. Jsem mu za důvěru i šanci moc vděčný. Prak, můj první delší text, vyjde jinak než vlastním nákladem. A že navíc právě u Arga, to je můj splněný životní sen.