Vaše předešlé album Letíme na Wenuši vyšlo v roce 2011. Kdy jste si řekli, že je čas začít chystat nové?

Kodym: Před čtyřmi lety. Přinesl jsem tenkrát písničku Popelka, zuřivě jsme ji ve zkušebně hráli celý den a neustále měnili detaily v aranžmá. Potom jsme si dali tříměsíční pauzu a během ní všechno zapomněli. Jakmile jsme se příště zase sešli, lovili jsme vše z paměti, respektive Štěpán a Tomáš, protože já si obvykle aranže nových písniček nepamatuju a začínám vždy nanovo, jako po lobotomii. To celé se pak ještě několikrát opakovalo. Deska tedy zrála velmi dlouho.

Mám texty, které jsou složitější, emotivnější i jemnější, a mohl bych je tím pádem považovat za básně.Robert Kodym

Smetáček: Později jsme si ale písničky začali nahrávat a mohli se k nim v klidu vracet i po čase. Díky tomu jsme nacházeli nový přístup i vztah. Po celé čtyři roky to byl tvůrčí proces.

Jistě byl zajímavý zejména pro Tomáše, protože na minulé desce měl jednu svou písničku, zatímco na nové jsou hned tři.

Vartecký: Moc jsem si přál, aby deska vyšla, a tak jsem se snažil Roberta svou aktivitou motivovat. Nosil jsem písně tak dlouho, až se přidal se svými a nabralo to správný směr. Nebyla to žádná soutěž. Vím, že Wanastowi Vjecy mají jeho autorský rukopis, a jsem si jist, že to tak musí zůstat. Písničku Tři minuty po půlnoci jsme napsali s Robertem společně.

FOTO: Lucie Levá

Album otevírá skladba Karlovy Vary, v jejímž textu je patrné, že vznikla na základě nějakého třaskavého motivu. O čem je?

Vartecký: Je v ní zážitek naší skupiny. Byl tak intenzivní, že teď nesmíme v Karlových Varech do jednoho hotelu. Udělali jsme tam mejdan a byl asi příliš hlučný.

Smetáček: Letěli jsme předtím ze Sniny na Slovensku do Karlových Varů. Ne že bychom na koncerty létali vždycky, ale na překonání té vzdálenosti jsme tenkrát měli jen několik hodin. Nespali jsme, bylo to náročné a pak jsme v hotelu nad ránem zjistili, že nedostaneme snídani. Následujícím dnem jsme se tak nějak prokousali, ale večer už se náš boj nedal zastavit. Protáhli jsme to a trochu si zazpívali.

Tomáši, píšete písně pro Annu K, Kurtizány z 25. avenue i Wanastowi Vjecy. Vnímáte rozdíl v tom, pro koho právě skládáte?

Vartecký: Mé písně obvykle vznikají tak, že si vezmu kytaru, brnkám na ni, a buď z toho něco vyleze, nebo ne. Když to jde, postupně se ukazuje, pro koho bude skladba nejvhodnější. Problém nastává, když vznikne pro někoho jiného než pro Annu K, se kterou žiju. Mívám totiž potíž ji takříkajíc vynést z domu tak, aby si toho nevšimla. Znamená to, že mé tři písně z nové desky Wanastowích Vjecý neslyšela dříve, než vyšly na desce.

Stalo se někdy, že se vám písničku vynést nepodařilo?

Vartecký: Samozřejmě. Například Večernici jsem pro Wanastowky nepronesl. Natočila ji Anna K.

Kodym: Před nějakým časem jsem pro Annu K napsal písničku Noční labuť. Později jsme s Wanastowími Vjecmy točili novou desku, a přestože jsem předtím tu skladbu Anně K dal, neurvale jsem si ji vzal zpátky, jelikož se mi fakt líbila. Takže si vlastně nic nedlužíme.

Roberte, jste hlavní textař kapely. Jak se v čase mění témata?

Kodym: Když mi bylo dvacet, psal jsem o tom, že holky jsou špatné a já dobrý, možná moc dobrý. Dnes je to naopak. Ne, dělám si legraci... Cesta k textu je v podstatě stejná. Když přijde inspirace a mám štěstí, cosi mi do hlavy nadiktuje slova či melodie i harmonie a vznikne text nebo píseň. Nemohu tedy vlastně za to, co tvořím.

Píšete i básně?

Kodym: Jakmile dojde na to, kdy mi cosi začne do hlavy něco diktovat, jdu a zapisuju to. V tu chvíli je mi jedno, jestli jde o budoucí písňový text, nebo báseň. Mám texty, které jsou složitější, emotivnější i jemnější, a mohl bych je tím pádem považovat za básně. Mám jich spoustu, nikomu je ale nečtu.

Zveřejníte je někdy?

Kodym: Možná ano. Dostávají se ale ven různými cestami. Letos jsem v nahrávacím studiu v Praze na Barrandově potkal Františka Černého a Karla Holase z Čechomoru a řekl jim, že mám zárodek písničky, která je vyloženě pro jejich kapelu. Připomínala mi totiž lidovku z osmnáctého století. Dal jsem jim to a Černý k ní vymyslel refrén.

Čechomor následně přišel s nápadem, abych s ním písničku nazpíval, no a já přišel s tím, abychom ji nahráli společně a s Lenkou Dusilovou. Nakonec jsme se dohodli, že vyjde na desce naší i Čechomoru.

FOTO: Lucie Levá

Proč jste desku nazvali Alchymie?

Kodym: To slovo je pro mě na této desce především metafora pro vztahy mezi mužem a ženou, které obvykle vyjadřuje slovo láska. Když ale bude člověk pozorně poslouchat, další významy ještě objeví.

Na albu je písnička Moje lásko. Nezní vám slovo láska jako klišé?

Kodym: Vůbec ne. Nekladu si v tom žádné meze, a čím jsem starší, tím samozřejmější je pro mě to slovo použít.

Vartecký: Já se ho dříve trochu bál. Dnes už ale strach nemám, použít to slovo je pro mě jednoduché.

Havlíček: Je přece skvělé zpívat o lásce a říkat, že máš někoho rád.

Smetáček: V textech je dnes to slovo nadužívané a mívám pocit, že je ho příliš. Když ho ale použijí Robert nebo Tomáš, vyznívá skvěle. Mají pro ně mimořádný cit a schopnost použít ho v nejlepších souvislostech.

Wanastowi Vjecy začínaly na konci osmdesátých let jako punkrocková kapela. Zůstal punk ve vaší hudbě dodnes?

Kodym: Hudebně rozhodně. Je součástí ingrediencí, které na desce jsou. Wanastowi Vjecy se vyprofilovaly pod vlivem punkové skupiny Sex Pistols a hardrockových Motörhead a AC/DC. Inspirace těmi kapelami jsou na debutovém albu Tak mi to tedy nandey a prosakují až do dnešní doby.

Zpěvák a baskytarista kapely Motörhead Lemmy Kilmister loni v prosinci zemřel. Je na něj na albu vzpomínka?

Havlíček: Vzpomínáme na něj celou písničkou Wšechny holky. Je v ní i jeho hlas.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: