Už když jste publikovala historky na blogu, byly na ně pozitivní ohlasy. Když pak vyšla kniha, stala se bestsellerem a držela se na předních místech prodeje u nás. Očekávala jste, že i ji čeká podobný úspěch jako váš internetový blog?

Pokud jde o Kafe a cigárko, nečekala jsem nic ani od knihy a předtím ani od blogu. Byla to série překvapení. Když se blog rozšířil mezi lidi, měl velkou čtenost a ohlas. Když potom vyšla kniha, říkala jsem si, proč by si ji měli lidé kupovat, když jsou ty příspěvky na internetu. Myslela jsem si zkrátka, že se kniha moc dobře prodávat nebude, ale bylo to naopak.

Když jste vkládala první příspěvky na internet, uvědomovala jste si, že se stáváte blogerkou?

Původně mi to jako blogování nepřišlo. Brala jsem to tak, že každý měsíc napíšu článek a vložím ho na své internetové stránky. Nepřipadala jsem si jako blogerka, která chce lidi poučovat a bavit. Předtím jsem si totiž uvědomila, že po sedmi letech intenzivního věnování se herectví mám tolik zážitků, že se o ně chci podělit s lidmi. Forma vkládání článků na internet mi přišla ideální, protože bych asi nevydržela rok psát a pak to teprve vydat v knize. Navíc mě poměrně brzy začaly zpětné reakce čtenářů takříkajíc nakopávat, takže jsem do psaní dostávala stále novou chuť.

Ozval se některý z vašich hereckých kolegů s tím, že se cítí být nějakým vaším článkem dotčený?

Možná jsem srab, ale nikdy jsem to nechtěla nechat dojít tak daleko. Za dobu, po kterou jsem blog psala, jsem si nikdy nedovolila se do někoho strefovat. Když mi něco připadalo nesympatické, zabalila jsem to do obecného článku. Nemám ráda humor, který ryje do lidí. Pobaví mě, ale nevkládám ho do svých příspěvků.

Název vašeho blogu, knihy i audioknihy svádí k tomu, myslet si, že při psaní pijete kávu a kouříte cigaretu...

Bylo to tak, často jsem si také dávala cigaretu za odměnu poté, když byl článek hotový. Teď už ale nekouřím, takže představa, o které mluvíte, už není přesná.

FOTO: Lucie Levá

Letos v únoru jste na svůj blog napsala, že přerušujete jeho fungování. Vrátíte se k němu ještě někdy?

Ve stejné podobě už asi ne. Rok a půl jsem svědomitě psala, aby na něm každý týden něco bylo. Přes prázdniny jsem přemlouvala kolegy, aby psali za mě, protože si chci dát pauzu. Pak ale přišla stopka. Dospěla jsem do stadia, kdy mi každý další vznikající příspěvek připadal hloupý a nedostatečný. Forma psaní herečky o hereckém zákulisí pro mě tím pádem skončila. Možná najdu nějakou novou, ale rozhodně už to nebude jako doposud.

Důležitou roli v tom hraje i mé rozpoložení. Když jsem začala na blog Kafe a cigárko psát, moc se mi nedařilo. Skončil můj vztah, rodiče se rozešli a celkově mi nebylo dobře. Začala jsem tedy psát historky z hereckého prostředí, které byly veselé, a tak nějak mi to šlo samo.

Teď, když jsem vyrovnaná, mám nový vztah, dostávám velmi dobré role a daří se mi, však cítím potřebu se v psaní posunout dál. Píšu si pro sebe texty, které nejsou ke zveřejnění. Jsou mnohem vážnější než ty předešlé, protože i přes to dobré období, jímž procházím, se potřebuju dostat do hloubky, dotknout se temnoty. Možná potřebuju zjistit, na jakých základech to štěstí stojí.

Vydáte někdy nové texty?

To nedokážu říct. Uskladnila jsem je a uvidím, co přinese čas.

Napíšete někdy román?

Až mi bude šedesát, tak asi ano. I když vím, že pro mě bude náročné soustředit se na delší útvar a věnovat se mu delší čas.

Neznám ani zákonitosti psaní a nechce se mi je učit. Navíc jsem zjistila, že mi dělá problém fabulovat, tedy vymyslet si příběh a někam ho vést. Pro dobrého spisovatele je to přitom základ, mně ale dělá dobře, když píšu sama o sobě formou deníku nebo blogu. A to není spisovatelství. Proto říkám, že se ke psaní dostanu až tak v šedesáti. A v pětašedesáti už by to mohlo za něco stát.

Psala jste někdy básně?

Psala jsem je v období, kdy jsem prožívala velkou nešťastnou lásku. Sedávala jsem v kavárnách, byla jsem v nedobrém rozpoložení a psala. Dodnes je mám schované, protože si myslím, že jsou dobré. Mám kamarádku Ninu Horákovou, která založila vlastní kapelu a požádala mě o nějaké texty. Chtěla jsem jí napsat něco nového, ale nešlo mi to. A tak jsem sáhla do těch starých básní, protože cítím, že v hudbě její kapely je emoce, která k nim patří. Nina tvrdí, že se jí zpívají skvěle.

A co dělá vaše kapela Olats otesoc?

Loni jsme měli desetileté výročí, takže už jsme na scéně poměrně dlouho. Nedávno ale naše bubenice přivedla na svět dítě a my se rozhodli dát si pauzu. Jsme spolužáci z konzervatoře a každý teď šel trochu jinou cestou. Já byla ve StarDance, Honza Cina uspěl v soutěži Tvoje tvář má známý hlas. Časem se rozhodneme, jestli budeme fungovat dál.

Bylo jednoduché načíst do formy audioknihy vlastní text?

Bylo to lehké a zároveň těžké. Lehké to bylo v tom, že jako autorka znám nejlépe vnitřní rytmus textů a mohla jsem se jím nechat vést. Ani herecky to pro mě nebylo složité. Zároveň jsem si přizvala režiséra Zdeňka Duška, který byl náš herecký kouč pro seriál Comeback. Věděla jsem, že mi pomůže s tím, aby vyznění bylo přirozeně vtipné. A to se dělo.

Kafe a cigárko je blog, kniha i audiokniha. Přijde ještě něco dalšího?

Dostala jsem jisté nabídky, například udělat z toho seriál nebo něco podobného. Skončilo to na tom, že nejsem scenáristka, a tak kdyby měl z Kafe a cigárka někdo napsat scénář, musel by to být profesionál. Takže uvidíme, jestli ještě něco bude.